Ježíš


Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.
1 J 4,12

Přečti si svědectví lidí, kteří
mají osobní zkušenost
s Ježíšem

Liturgické čtení

datum: 28. ledna 2023, sobota 3. týdne v mezidobí

1. čtení: Zid 11,1-2.8-19

Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.
K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím.
Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde.
Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení,
a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.
Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení.
Tak z jednoho muže, a to už starce, vzešlo tolik potomků, `jako bezpočtu je hvězd na nebi a jako je písku na mořském břehu´.
Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci.
Tím dávají najevo, že po pravé vlasti teprve touží.
Kdyby měli na mysli zemi, z níž vykročili, měli možnost se tam vrátit.
Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské. Proto sám Bůh se nestydí nazývat se jejich Bohem. Vždyť jim připravil své město.
Abraham věřil, a proto šel obětovat Izáka, když byl podroben zkoušce. Svého jediného syna byl hotov obětovat, ačkoli se mu dostalo zaslíbení a bylo mu řečeno:
`Z Izáka bude pocházet tvé potomstvo.´
Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé. Proto dostal Izáka zpět jako předobraz budoucího vzkříšení.

Žalm: Lk 1

I když se již mnozí pokusili sepsat vypravování o událostech, které se mezi námi naplnily,
jak nám je předali ti, kteří byli od počátku očitými svědky a služebníky slova,
rozhodl jsem se také já, když jsem vše znovu důkladně prošel, že ti to v pravém sledu vypíši, vznešený Theofile,
abys poznal hodnověrnost toho, v čem jsi byl vyučován.
Za dnů judského krále Heroda žil kněz, jménem Zachariáš, z oddílu Abiova; měl manželku z dcer Áronových a ta se jmenovala Alžběta.
Oba byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech Hospodinových příkazů a ustanovení.
Neměli však děti, neboť Alžběta byla neplodná a oba byli již pokročilého věku.
Když jednou přišla řada na Zachariášův oddíl a on konal před Bohem kněžskou službu,
připadlo na něj losem podle kněžského řádu, aby vešel do svatyně Hospodinovy a obětoval kadidlo.
Venku se v hodinu oběti modlilo veliké množství lidu.
Tu se ukázal anděl Páně stojící po pravé straně oltáře, kde se obětovalo kadidlo.
Když ho Zachariáš uviděl, zděsil se a padla na něho bázeň.
Anděl mu řekl: "Neboj se, Zachariáši, neboť tvá prosba byla vyslyšena; tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan.
Budeš mít radost a veselí a mnozí se budou radovat z jeho narození.
Bude veliký před Pánem, víno a opojný nápoj nebude pít, už od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým.
A mnohé ze synů izraelských obrátí k Pánu, jejich Bohu;
sám půjde před ním v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům a vzpurné k moudrosti spravedlivých a připravil Pánu lid pohotový."
Zachariáš řekl andělovi: "Podle čeho to poznám? Vždyť já jsem stařec a moje žena pokročilého věku."
Anděl mu odpověděl: "Já jsem Gabriel, který stojí před Bohem; byl jsem poslán, abych k tobě promluvil a oznámil ti tuto radostnou zvěst.
Hle, oněmíš a nepromluvíš až do dne, kdy se to stane, poněvadž jsi neuvěřil mým slovům, která se svým časem naplní."
Lid čekal na Zachariáše a divil se, že tak dlouho prodlévá v chrámě
Když vyšel, nemohl k nim promluvit, a tak poznali, že měl v chrámě vidění; dával jim jen znamení a zůstal němý.
Jakmile skončily dny jeho služby, odešel domů.
Po těch dnech jeho manželka Alžběta počala, ale tajila se po pět měsíců a říkala si:
"Toto mi učinil Pán; sklonil se ke mně v těchto dnech, aby mne zbavil mého pohanění mezi lidmi."
Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do Galilejského města, které se jmenuje Nazaret,
k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria.
Přistoupil k ní a řekl: "Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou."
Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená.
Anděl jí řekl: "Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha.
Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš.
Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida.
Na věky bude kralovat na rodem Jákobovým a jeho království nebude konce."
Maria řekla andělovi: "Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?"
Anděl jí odpověděl: "Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.
Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná.
Neboť `u Boha není nic nemožného´."
Maria řekla: "Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova." Anděl pak od ní odešel.
V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do hor do města Judova.
Vešla do domu Zachariášova a pozdravila Alžbětu.
Když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle; byla naplněna Duchem svatým
a zvolala velikým hlasem: "Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla.
Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána?
Hle, jakmile se zvuk tvého hlasu dotkl mých uší, pohnulo se radostí dítě v mém těle.
A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána."
Maria řekla: "Duše má velebí Pána
a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli,
že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení. Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení,
že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný. Svaté jest jeho jméno
a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí.
Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně;
vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil,
hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.
Ujal se svého služebníka Izraele, pamětliv svého milosrdenství,
jež slíbil našim otcům, Abrahamovi a jeho potomkům na věky."
Maria zůstala s Alžbětou asi tři měsíce a pak se vrátila domů.
Alžbětě se naplnil čas a přišla její hodina: narodil se jí syn.
A když uslyšeli její sousedé a příbuzní, že jí Pán prokázal tak veliké milosrdenství, radovali se spolu s ní.
Osmého dne se sešli k obřízce dítěte a chtěli mu dát jméno po otci Zachariáš.
Jeho matka na to řekla: "Nikoli, bude se jmenovat Jan."
Řekli jí: "Nikdo z tvého příbuzenstva se tak nejmenuje!"
Obrátili se na otce, jaké mu chce dát jméno.
On požádal o tabulku a napsal na ni: Jeho jméno je Jan. A všichni se tomu divili.
Ihned se uvolnila jeho ústa i jazyk a on mluvil a chválil Boha.
Tu padla bázeň na všechny sousedy a všude po judských horách se mluvilo o těch událostech.
Všichni, kteří to uslyšeli, uchovávali to v mysli a říkali: "Čím toto dítě bude?" A ruka Hospodinova byla s ním.
Jeho otec Zachariáš byl naplněn Duchem svatým a takto prorocky promluvil:
"Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid
a vzbudil nám mocného spasitele z rodu Davida, svého služebníka,
jak mluvil ústy svatých proroků od pradávna;
zachránil nás od našich nepřátel a z rukou těch, kteří nás nenávidí,
slitoval se nad našimi otci a rozpomenul se na svou svatou smlouvu,
na přísahu, kterou učinil našemu otci Abrahamovi, že nám dá,
abychom vysvobozeni z rukou nepřátel a prosti strachu
jej zbožně a spravedlivě ctili po všechny dny svého života.
A ty, synu, budeš nazván prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu
a dal jeho lidu poznat spásu v odpuštění hříchů,
pro slitování a milosrdenství našeho Boha, jímž nás navštíví Vycházející z výsosti,
aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje."
Chlapec rostl a sílil na duchu; a žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před Izrael.

Evangelium: Mk 4,35-41

Téhož dne večer jim řekl: "Přeplavme se na druhou stranu!"
I opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl. A jiné lodi ho doprovázely.
Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná.
On však na zádi lodi na podušce spal. I probudí ho a řeknou mu: "Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?"
Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: "Zmlkni a utiš se!" I ustal vítr a bylo veliké ticho.
A řekl jim: "Proč jste tak ustrašení? Což nemáte víru?"
Zděsili se velikou bázní a říkali jeden druhému: "Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?"