Je mi dvacet osm let a pokřtěna jsem byla před šesti lety. Maminka bratra a mě odmalička vedla k víře. Společně jsme se modlili, četli z Písma svatého a navštěvovali bohoslužby v baptistické církvi. Prarodiče z maminčiny strany žili krásným životem s Bohem. Denně se modlili a často jsme večer společně zpívali nábožné písně. Tyto krásné okamžiky se mi vryly silně do paměti. Nicméně vztah mých rodičů byl jiný, značně konfliktní. Těžce jsem to nesla, a když mi bylo patnáct let, zpochybnila jsem a odmítla vštěpované hodnoty a způsob života. Rozhodla jsem se, že konečně začnu skutečně žít a především užívat všeho, co dnešní svět nabízí a matka zakazuje. Byla jsem okouzlena životním stylem svých přátel. A toto okouzlení mi vydrželo do devatenácti let. Tehdy jsem si začala uvědomovat v jaké prázdnotě ve skutečnosti žiji. Zvláště v tichu se ozývalo svědomí a vynořovaly se otázky, na které jsem nemohla nalézt odpovědi. Při pohledu na svůj život jsem byla znechucena, cítila jsem se prázdná, beze smyslu života. Věděla jsem, že nutně musím změnit můj život. Napadlo mě, že mi chybí duchovní rozměr. Začala jsem se zabývat východními náboženstvími a meditací a seznámila se s lidmi, kteří praktikovali Zen Budhismus. Po půl roce mi došlo, že je to zase jen hra na něco, určitý druh zábavy, nic čím by ti lidé i já, skutečně, podstatně žili. Začala ve mně hlodat myšlenka na křesťanství. Chvatně jsem ji zaháněla, protože moje pýcha jí značně trpěla. Copak bych se mohla vrátit k tomu, co jsem kdysi odvrhla? Ten návrat by byl velmi pokořující a navíc jsem se obávala nepřijetí ze strany věřících. Nebyla jsem pokřtěna a trápila mě otázka ke které církvi bych měla patřit. Shodou okolností jsem poznala několik mladých katolíků, kteří pracovali s lidmi s mentálním postižením. Velmi mě svou živou vírou oslovili. Přestala jsem se bránit myšlence na křesťanství a začala jsem navštěvovat bohoslužby téměř ve všech církevních denominacích u nás. Okouzlilo mě pravoslaví, zaujala brilantní znalost Písma svatého bratří protestantů a pomalu jsem se zbavovala předsudků vůči katolické církvi. Tato doba hledání trvala dva roky. Zcela zásadní význam v mém životě měl dvouměsíční pobyt v komunitě v Taizé, myšlenky br. Rogera, knihy P. Halíka a encykliky (zvláště Ut unum sint) Jana Pavla II. To vše a jistě i mnohé jiné, čeho si nejsem vědoma, mě přivedlo do katolické církve. Prožila jsem nádherný rok katechumenátu a přijala svátost křtu, rok nato svátost biřmování. V té době jsem žila v přesvědčení, že všechna zranění z dětství a dospívání budu muset celý život vláčet s sebou jako kříž. Díky duchovnímu otci jsem mohla prožít vnitřní uzdravení. Znovu získat svobodu, kterou nám Kristus vydobyl, abychom nebyli otroky minulosti nebo vlastního nepřijetí či neodpuštění sobě samým. V Kristu jsem nalezla své štěstí a církev je mi domovem. V posledních letech se mírně potýkám s chorobou, ale i v ní mi Pán poskytuje svou laskavou péči. Věřím, že ve všem co jsem prožila a prožívám je Pán se mnou, je můj Pastýř, nemám nedostatku…duši mou občerstvuje… nebudu se bát zlého, vždyť On se mnou je… Lenka Petraturová, Kroměříž, červenec 2006