Pocházím z Čech kam jsem si hned po svatbě odvezl i manželku. Náš původně společný život se po jistém čase změnil téměř v soukromou záležitost každého z nás. Příliš jsme se jeden o druhého nestarali a jediným našim pojítkem byl náš syn. Mým častým únikem se stával sport s ním kamarádi, hospoda a vyhledávané dívčí známosti. Můj život nabýval "slušné prázdnoty". Před devíti lety se manželka rozhodla, že už nechce takový život žít, vzala syna a přestěhovala se zpět na Moravu. Já byl postaven před rozhodnutí zda zůstanu v pohodlí prázdné nicoty oprašován svou rodinou, anebo půjdu do neznáma, ale za tím co jsem si kdysi vysnil, tedy synem a manželkou."Statečně "jsem si řekl, že když jsem doposud téměř výhradně živil manželku já, proč by to nemohlo být i obráceně a manželka by mohla živit mě? S takovým sobeckým záměrem jsem se vydal za nimi. Bůh to však chtěl úplně jinak. Já bláhový s vědomím, že není na Moravě příliš velká zaměstnanost, dorazil za nimi. Manželka se svou mamkou už mezi tím "žhavily dráty BOŽÍHO SPOJENÍ" a modlily se za vyřešení celé situace. O čemž já nic nevěděl a vše mi bylo sděleno až posléze. Bůh pracoval na plné obrátky na spáse mé duše. První co se změnilo, že mě nenechal zahálet. Dal mi práci. Začal jsem pracovat v kanceláři, kde si použil mé nové kolegy, aby mně ukázal, že v našem životě není nic náhoda. Potom mi kolega řekl "Pokud chceš, aby tvůj život byl plnohodnotný, není nic jednoduššího, než přijmout Ježíše do svého života jako Pána a Spasitele. Proč Ježíše? Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný kdo v Něho věří nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3,16). „Jak se to dělá?“ Trochu naivně jsem se zeptal. “Nemám s tím zkušenost.“ „Není k tomu potřeba žádných složitých formulací. Jen mu to řekni nahlas a vlastními slovy.“ Od té doby, kdy jsem tak udělal se mnohé změnilo. V rodišti na mě ze začátku pohlíželi jako na blázna (byl jsem totiž tak plný Boží lásky, že jsem si chtěl s každým o Bohu vykládat), dnes už na mě hledí trochu s respektem. Životní kroky dělám s pokojem a vírou s vědomím, že Ježíš mě provází po mých cestách. Ty cesty nejsou rovnější a zkoušek není míň než bylo, ale mám vědomí a dnes i zkušenost, že se mnou kráčí Někdo, kdo mě nikdy neopustí, pokud já sám nebudu chtít. Mám Přítele z přátel nejvěrnějšího. Díky Tobě Ježíši, žes nikdy neztratil víru ve mně a všechny lidi. Amen. Petr, Kroměříž, prosinec 2002