Můj život byl metal

Radim Bohdálek

...Na koncertech brněnské skupiny Root jsem spolu se zpěvákem křičel „Ach satane ty vládče všehomíra, jak skála pevná je má láska k tobě…”, někde jinde jsem zase křesťany s Ježíšem posílal někam...
Konečně, asi po osmi měsících jsem se odhodlal k tomu, abych napsal svoje svědectví. Bude to o tom, jak jeden nadšený fanoušek metalové muziky poznal Boha, bude to o mé cestě od úplného odmítání jakékoliv víry k víře v Ježíše Krista. Byl jsem vychováván v naprosto nevěřící rodině, odmala jsem téměř nic o víře, o Bohu a podobně neslyšel. Nikdy mne nenapadlo o Bohu přemýšlet, duchovní svět jsem odmítal, lidem, co věřili, jsem se spíše potají vysmál, prostě jsem byl zatvrzelý ateista. Neměl jsem téměř žádné osobní názory na věci kolem sebe, souhlasil jsem s tím, s čím souhlasila většina, podléhal jsem trendům. Jakýsi zlom v mém životě nastal ve druhém ročníku na stavební průmyslovce. Nestál za tím žádný kamarád, žádný politik nebo nějaká dívka. Jen jsem se setkal s jiným druhem muziky než doposud. Nevím, co se mně tehdy na rocku tak moc líbilo, ale docela jsem se do toho s chutí obul. Začínalo to skupinami Kabát, Alkehol, Nirvana atd. Pak přišel na řadu metal a už to frčelo. Začalo to nevinně heavy a trash metalem typu Metallica, Iron Maiden, Helloween, Sepultura, atd. Vlastně jsem si vůbec neuvědomoval, že se začínám měnit. Uvědomil jsem si, že také někdo jsem, že nejsem jen součást něčeho velkého, že nejsem kopie, ale originál. Celkem ovlivněn touhle muzikou, vytvořil jsem si hodně svých názorů na okolí, společnost, politiku, tam to šlo doleva a samozřejmě také na masová náboženství a to hlavně na křesťanství. Křesťanství jsem viděl pouze jako jedno masové náboženství, jako jakousi politickou manipulaci s lidmi. Viděl jsem pouze to špatné, to dobré šlo kolem mne bez povšimnutí. Dost se mi hnusily středověké inkviziční praktiky, netolerance k Židům, k jiné víře, k homosexuálům, a pak ty směšné odpustky, líbání obrazů, sošek, vyhrožování peklem apod. Úplně mě vytáčela ta jejich jediná a správná víra ve velmi podivného boha. Z heavy metalu jsem přesedlal na death metal, což je docela extrémní odnož metalu. Začaly se mi líbit skupiny Krabathor, Cannibal Corpse, Death, Deicide apod. Texty těchto kapel nejsou nijak růžové, je to vlastně o nesouhlasu s něčím zažitým, o kritice konzervativní společnosti, proti válce, proti politice, také proti Bohu, je to také proti lidskosti, některé texty a obaly desek tomu docela jasně nasvědčují. A právě tyto texty mě naprosto oslovily, dost se mi dostaly do těla. V češtině tyto názvy skupin znamenají Smrt, Bohovražda, Morbidní anděl nebo třeba Hnijící Kristus. Nevím proč, ale mně se to velmi líbilo. Aby toho nebylo málo, oslovil mě také trochu black metal a jejich texty o peklu a o satanovi, o moderní víře v boha, kterým se můžeš stát sám ty, ale tohle bylo jen okrajové. Pak přišla moje první pořádná láska, za rok jsem maturoval, pak jsem udělal přijímačky na stavební fakultu a pak moje nejkrásnější prázdniny. Začal jsem jezdit na metalové koncerty a festivaly, zde jsem poznal nespočetně mnoho nových skupin, které se mi zalíbily. Bral jsem to jako jednu velkou rodinu, která se snaží osvobodit od něčeho starého, zažitého. Začal se mi líbit alkohol a trošku také cigarety a marihuana. Na koncertech brněnské skupiny Root jsem spolu se zpěvákem křičel „Ach satane ty vládče všehomíra, jak skála pevná je má láska k tobě…”, někde jinde jsem zase křesťany s Ježíšem posílal někam. Prostě paráda. První dva roky na fakultě proběhly v pohodě. Pak přišel můj druhý velký životní zlom. O prázdninách na jednom festivalu v Litoměřicích jsem se seznámil s jednou dívkou, které se také velmi líbila extrémní muzika, měla podobné levicové názory jako já. Na tom festivalu jsme společně strávili docela dost času, byli jsme se také podívat společně v koncentračním táboře v Terezíně, kde mi řekla že toto je naprostá hrůza a nesmí se to už nikdy stát. Vlastně jsem poznal prvního člověka, který takto otevřeně mluvil o této věci. A já se do ní naprosto zamiloval. Byla to úplně jiná láska, než kterou jsem cítil k mé první dívce, ale také jednostranná. A přišel nový školní rok, a já pořád myslel na ni, škola šla jaksi stranou. Ona řekla ne a to mě dost ranilo. Jaksi jsem ztratil smysl života, hodně věcí mne přestalo bavit, následující dny a týdny byly pro mě spíše trápením, o to horší, že jsem svoje pocity držel v sobě. A přišel letní semestr a na nešťastnou lásku jsem zapomněl, ale začaly nové problémy, časté deprese, hodně jsem se uzavřel do sebe. Vysvobození jsem hledal v různých věcech, např. právě v tomto metalu, nějaké naděje mi dal doom metal, což je pomalý, depresivní metal. Svoje úzkostlivé stavy jsem zaháněl touto depresivní muzikou, ono to naoko pomáhalo, ale ve skutečnosti jsem upadal níž a níž. Vyvrcholením tohohle nepříjemného období bylo přerušení studia na vysoké škole. Bylo to radikální řešení, ale docela účinné. Jako kdyby všechno dosavadní trápení skončilo. Celé prázdniny jsem byl na brigádách, skoro celý následující zimní semestr jsem byl doma. Krátce před přerušením studia jsem začal chodit na školní internet, kde jsem narazil na xchat. Přesněji řečeno jsem začal navštěvovat jakési virtuální místnosti, ve kterých jsou lidé a hovoří o různých tématech. V první řadě jsem si vybral místnost s metalovou muzikou a samozřejmě místnost Křesťan, kde jsem si s přítomnými věřícími ihned začal ostře vyměňovat názory. A jak šel čas, docela jsem si s některými lidmi začal rozumět, i když jen přes internet. A přišel konec prázdnin a já si začal s jednou, docela radikální křesťankou, jmenovitě s Rozárečkou, dopisovat. Nejprve na téma metalová hudba a potom samozřejmě také o víře v Boha, o kterém se dočteme v Bibli. Asi v listopadu jsme se konečně, po dlouhých emailových debatách sešli, abychom si to všechno vyjasnili mezi čtyřma očima. Jak naivně jsem věřil, že jí to všechno vysvětlím, že Bůh přece není a pokud ano, tak určitě je úplně jiný, než jak si ho ona představuje. Přece, co asi já mohu mít společného s ukřižováním? Že mě stvořil tento Bůh? A k tomu ještě tvrzení, že jsem i já hříšný? A proč Bůh udělal tolik věcí tak a ne jinak? Já bych to určitě udělal jinak a lépe! A že je Ježíš ta jediná cesta k Bohu? To může přece říct úplně každý! I přes naše úplně odlišné postoje jsem si z našeho sezení vždy odnášel něco nového, něco pozitivního, něco povzbuzujícího. Přišel Nový rok, přišel únor, a já začal zjišťovat, že se něco uvnitř mě děje. Jako kdybych si začal pozvolna uvědomovat jakýsi duchovní svět. Opět jsem začal chodit do školy, znovu do letního semestru. Následovalo internetové seznámení s jinou křesťankou, jmenovitě s Modrou sedmou, ihned jsme se sešli, abychom si krátce popovídali. Ale vždyť já jsem tyhle slova o Bohu už někde slyšel! Ona mně vlastně neříká nic nového, ale jako kdyby mi to vysvětlovala a já tomu začal hlouběji rozumět. Přišel březen a já si uvědomoval, že začínám pomalu, ale jistě věřit v Boha! Bylo to pro mne velmi těžké období, z nevěřícího se stával věřící, který tušil, že tento biblický Bůh je ten pravý. Ale vznikaly další problémy. A ten problém byl Ježíš. Bylo mi řečeno, že věřit v Boha je sice pěkné, ale ta cesta za Bohem vede skrz Ježíše Krista, že vede přes přijetí Krista za svého Pána. Dostal jsem odkaz na Bibli, na Janovo evangelium. A bylo to. Pěkně se o tom povídalo, pěkně se to psalo, ale pro mne to bylo docela těžké uskutečnit. Vlastně stačilo říct několik vět a bylo by to. Ale ono to zase tak hladce nešlo. Za těch šest let, co jsem poslouchal tuto šílenou muziku se ve mně nahromadilo cosi, co tomu nyní docela dobře bránilo. Cítil jsem, že tenhle zlom musí někdy přijít, ale ta pokora, to snížení, to bylo na mne moc. Na začátku dubna jsem byl pozván na slavnost vzkříšení do jedné církve. Cítil jsem se tam úplně dobře, bezpečně a pak ta konečná modlitba, to byla síla. Docela jsem byl po skončení mimo, nevnímal jsem ostatní. A pak mi Modrá sedma a zároveň Rozárečka řekly, že v kině bude film Ježíš, tak jestli bych se jen tak náhodou nešel podívat. A ten film byl 18. dubna 2001 a já jsem se toho dne znovu narodil, já jsem konečně po dvou měsících váhání a vnitřních bojů přijal Ježíše za svého jediného Pána. Bylo mi poté řečeno, že jsem teď takové malé mimino, co pije jen mléko, ale později budu jíst jinou stravu a ve své víře se budu utužovat, vyvíjet se. Jak to bylo myšleno, jsem zjistil až za delší čas. Když se nyní podívám do minulosti, jak jsem se stavěl ke Kristovi a k Bibli, musím se dost smát a stydět se zároveň. Ale vím, že mi bylo odpuštěno, vím, že On zemřel i za moje hříchy. Vím že křesťanství není pouhé náboženství, není to jen poslušné dodržování nějakých nařízení od jiných lidí, ale je to o osobním vztahu s Bohem, ne s bohem, kterého si lidé vymysleli a uplácali k obrazu svému, ale s Bohem, který tu byl už od počátku, s Bohem který je jediný a je živý. Amen. Radim Bohdálek, březen 2003

Kategorie:

Zobrazeno 61481x

Celkové hodnocení: 3.09

(5 = Nejvíce oslovující)