Mé dětství bylo období, na které ráda vzpomínám. Byla jsem milované dítě a rodiče nedělali mezi mnou a sourozenci žádné rozdíly. Přestože se u nás víra v Boha nepopírala, z praktických důvodů se žila pouze okrajově. Byli jsme taková normální rodinka. Když jsem dospívala, narůstala mi křídla a já začala jakou spousta mladých lidí toužit po osamostatnění a velké romantické lásce. Hlubší smysl jsem ve svém životě nenacházela a tak jsem se katapultovala jej hledat. A protože jsem i gymnázium vystudovala v těsné blízkosti svého bydliště, měla jsem zcela zkreslené představy o tom, jak vypadá skutečný svět. A do tohoto světa v reálu jsem vpadla ve svých 19 letech rovnou po hlavě, kdy mne už doma nemohlo udržet zcela nic; ani úpěnlivé domlouvání ustaraných rodičů. V hlavě mi vířil můj sen o koních a ten jsem sobecky realizovala. Stejně jako do světa, vhupla jsem slepě i do manželství, které už rok po svatbě bylo zcela mrtvé a my podepisovali žádost o rozvod. Byl to čas plný zklamání , bolesti a ponižování. O Bohu jsem často přemýšlela, ale to bylo tak vše. Žáden praktický krok k víře jsem neučinila. A to mne formovalo i nadále. Noční děsy, samota, skepse, a fakt, že život nemá smysl. Po 4 letech jsem se rozloučila s koňmi, dala výpověď a přestěhovala se z polosamoty do města, kde jsem si našla i podnájem a začala znovu studovat. Zdálo se, že svítá na lepší časy. Škola mne bavila, měla jsem pár dobrých přátel a konečně se mi uzdravovalo sebevědomí, pošramocené neúspěchy. Že to byl omyl, se však ukázalo ve chvíli, kdy jsem se opět zamilovala. Pavel byl úplně normální hezký muž se smyslem pro poctivost, věrnost a se životním rozhledem. Čím více jsem si chtěla tento vztah udržet, tím intenzivněji se mi začaly vybavovat události z manželství a já v obavě, že se vše bude opakovat, jsem postupem času tu naši lásku křečovitě zbavila života. Po roční známosti svitlo poslední ráno, ve dveřích polibek na rozloučenou. Ranní déšť maskuje slzy. Byl konec. A to byla poslední kapka do mé číše. Ten, kdo zažil pocit totální ztráty chuti žít, pochopí tu bezednou prázdnotu budoucnosti. Pro mou 25 letou dětinsky nezralou duši to byla katastrofa. Chtěla jsem nebýt, smazat svědomí, ukrýt se před světem i před sebou. Napadlo mne schovat se do kláštera. Nebyla to touha po Bohu, byl to zbabělý útěk. Do tašky jsem naházela pár hader, zubní kartáček a všechny peníze. A tak jsem se nechala unést prvním ranním autobusem na Prahu. Vmáčknuta do sedadla jsem se v duchu obrátila k Bohu a tvrdě jsem jej vyzvala k činu! "Bože, jestli existuješ, dej se mi poznat. Jsem příliš slabá abych tě našla!" (Jenomže když jsme slabí, tehdy se stáváme silní Božím působením). A Bůh nečekal na nic víc! Od té chvíle se začaly dít podivuhodné věci. Z nejskrytějších míst mé paměti se draly na povrch dávno zapomenuté zážitky a před očima se mi promítaly "filmy mého života". Pomalu se mi "otevíraly oči". Systematicky se mi vybavovaly různé situace a já je byla kupodivu schopna analyzovat s nadhledem. A když člověk pozná alespoň z části své prohřešky, a je ochoten si je přiznat, dostavuje se pocit tíživé viny. Přirozeně, že jsem se chtěla toho nepříjemného pocitu zbavit a tak jsem si naordinovala půst o chlebě o vodě. Boží prozřetelnost mne však vedla dál a cesta z Prahy pokračovala do kláštera sv. Karla Boromejského, kde se laskavé ruce řeholních sester starají o lidi těžce nemocné a staré. Ono ráno, kdy mě autobus vyklopil na půdu Moravských Budějovic, jsem skoro ničemu nerozuměla. V hlavě byl zmatek a duše na cucky. Ale s jistotou jsem cítila, že stojím na prahu obrovských událostí intenzivního duchovního světa, který mne zve dál a chce se dát odhalit. Na cestu ke klášteru jsem se lidí neptala a plně jsem se nechala vést intuicí. Asi po půl hodině jsem stála u cíle. Svět řeholnic byl pro mne zcela novu dimenzí. Milé sestry se na nic nevyptávaly a vzaly si mne mezi sebe, jako bych tam patřila. A Bůh mne dál vyučoval. Bolestně, ale jemně. Tnul do živého a současně léčil rány. Pracovala jsem od rána do večera a jedla chleba s vodou. Nasávala jsem plnými doušky každý okamžik, pozorovala utrpení lidí a přemýšlela o smyslu všeho. To vše na mne mocně působilo a já nechala volný průběh té ohromné proměně ve svém nitru. Pocit provinění však narůstal. Čím více si mne Bůh přitahoval, tím více jsem poznávala sebe samu a ranec mých hříchů se mi hluboko zařezával do ramen. Nepomáhaly ani svátosti smíření, ani půst, či jiné bezmála asketické sklony. Dny pomalu míjely. Já byla pozornou žačkou svého trpělivého učitele a zjistila jsem, že ona věta, kterou jsem vždy považovala za frázi, je reálnou skutečností. "Bůh je živý." Od začátku svého zrození byl se mnou, radoval se se mnou a také prolezl každým trním. Čekal léta až si všimnu i něco víc, než sebe sama a budu ochotna se ztišit a naslouchat. V den, kdy jsme se vybrala do města zjisti zpáteční spoj domů, prožila jsem jeden z nejmystičtějších zážitků ve svém životě. Pochopila jsem, že ta duševní bolest, kterou člověk prožívá., je vlastně velmi užitečná pro samotné očištění se. Jakoby oheň, bez kterého se železo neukuje, byl pocit mé viny, jenž jsem musela přijmout. A v okamžiku absolutního přijetí Boží vůle se "TO" stalo. Nacházela jsem se zrovna na přechodu pro chodce, když náhle nastalo "vakuum": ulice a snad i celý vesmír ztichl a já vnímala jen a pouze ten tajuplný hlas v mém nitru, který rázným způsobem odklonil můj život zcela jiným směrem. Slovy vyjádřeno: "ukázal jsem ti, co jsem ti chtěl ukázat, naučil jsem tě, co jsem tě chtěl naučit, teď tě čeká druhá fáze, mnohem těžší, UDRŽET SI TO!!!" V momentu, kdy jsem se dostala opět na chodník, se mi vrátilo vědomí spolu s nepopsatelným pocitem odpuštění a štěstí. Vykoupila jsem první cukrárnu a metr nad zemí jsem doletěla do kláštera, kde se opět po mně nežádalo vysvětlení. Na rozdíl ode mne sestry vidouc tu proměnu, chápaly co se děje (Prý si musím dát novou fotku na občanku). Až postupem času, když jsem se vrátila opět na domácí půdu a začala vyhledávat křesťanskou mládež, číst literaturu a růst ve víře, jsem pochopila, že to, co se mi přihodilo, se odborně nazývá obrácením a že opravdu udržet si co mne tehdy Bůh neučil, je těžké. Protože zůstat stát ve víře na místě, znamená upadat. Bez boje jsme se zbavila různých zlozvyků a najednou mi svět připadal smysluplný a život vzácný. Od té doby už uplynulo mnoho vody. Pavel se nakonec vrátil a časem svázal svůj život s mým. Narodili se nám dvě krásné princezny a všichni spolu prožíváme na Boží cestě to vzácné obyčejné lidské štěstí. Vám všem, kteří hledáte Boha, ať je vám můj příběh důkazem, že Bůh je opravdu věrný a rád se nechá najít, pokud hledání myslíme vážně. Teď už vím, že nás někdy nechá spadnout tváří do prachu, aby nás mohl (pokud svolíme) slavnostně pozvednout, očistit a postavit na pravé místo. Dana Nosálková, Zlín, červen 2003