Před rokem se v naší farnosti poprvé konaly kurzy Alfa. V té době jsem již dvanáct let žila se svým manželem. Brali jsme se jako nevěřící lidé a i když jsme se měli rádi, naše manželství se postupem času dostalo do krize. Já jsem byla ze svého života nešťastná, stále jsem hledala jeho smysl, ale přes všechny mé snahy jsem jej nenacházela. Až po deseti letech od svatby, když mi bylo třicet let, jsem najednou uviděla naději pro můj zoufalý život – Boží lásku, se kterou jsem se v té době poprvé setkala. Nechala jsem se pokřtít a rozhodla se celým srdcem pro život s Bohem. Problém byl v tom, že život s mým mužem mi připadal jako naprostý životní omyl, neboť náš vzájemný vztah se v té době ještě zhoršil. Já sama jsem hledala odpovědi na mnoho otázek a on to vnímal tak, že se od sebe stále vzdalujeme. Víra pro něj byla naprosto nepřijatelná a můj nový životní postoj důrazně odmítal. Zároveň jsem ale věděla, že odejít nemůžu už kvůli dětem, a tak jsem trpěla ještě víc než dřív. Když jsem se dozvěděla o kurzech Alfa, vůbec jsem si nemyslela, že by mohly v mém životě něco změnit. O své účasti na nich jsem uvažovala spíš jen proto, že je organizovali lidé, kteří mi byli blízcí a svého muže jsem s nimi chtěla seznámit. Měla jsem naději, že když pozná věřící lidi, kteří mohou být i z jeho pohledu „normální“, přestane odmítat křesťanství a tím i mne. Se strachem, že bude proti, jsem mu navrhla, aby šel na první setkání se mnou a on kupodivu souhlasil. První večer na Alfě mu bylo jistě dobře, protože další týden jsme přišli zase a pak už jsme nevynechali ani jedno setkání. Můj muž vždycky pozorně poslouchal přednášky a začalo ho bavit diskutovat o principech křesťanství. Já jsem zase měla na srdci plno věcí, o kterých jsem do té doby vůbec nedokázala mluvit a rozhovory ve skupinkách po každé přednášce k tomu byly vhodnou příležitostí. Pro nás pro oba byla setkání na kurzech Alfa velkým obdarováním. Stále jsem se ale kurzů účastnila především pro naději, že můj muž uvěří. Má naděje se upínala především k víkendovému setkání, které je celé věnované Duchu svatému. Účastníci kurzů mají možnost poznat Ducha svatého prostřednictvím přednášek věnovaných tomuto tématu a osobně se s ním setkat při motlitbách za jeho vylití. Velice jsem si přála, aby můj muž uvěřil, doufala jsem, že se tím zlepší i náš vztah. Náš vztah se opravdu po víkendu s Alfou začal měnit, ale z úplně jiného důvodu, než jsem čekala. Tím nejdůležitějším okamžikem víkendu z pohledu našeho vztahu nebyla paradoxně ani přednáška, ani chvíle společných modliteb k Duchu svatému, ale společenská hra. Hra, ve které se vítězem stali manželé, kteří se navzájem nejlépe znali. Já jsem při ní zjistila, že svého muže neznám, a to právě proto, že se stále dívám jenom na to, co od něj a od našeho vztahu očekávám já a vůbec si nevšímám jeho samotného. Nevidím, že mám vedle sebe člověka, který má sice své nedostatky a nevěří tomu co já, ale stejně jako já touží být šťastný a navíc i přes všechnu bídu našeho vztahu mě má stále rád. V těch dnech jsem se pevně rozhodla, že budu bojovat za náš vztah a zároveň jsem se začala intenzivně za své manželství modlit. Zpočátku to bylo velmi bolestivé, protože jsem v sobě měla mnohá zranění z dob, kdy jsme si mnoho věcí vyčítali a navzájem jsme si hodně ublížili. Postupně se ale začal náš vztah uzdravovat a já jsem si uvědomila, že život s nevěřícím manželem pro mne vůbec není překážkou intenzivnímu životu s Bohem, ale právě cestou k jeho hlubšímu poznání. A co můj muž? Po nějakém čase mi řekl, že mě má zase rád a že je šťastný, že jsme spolu – a toto usmíření bylo jedním z nejkrásnějších okamžiků našeho vzájemného vztahu, neboť se stalo začátkem nové etapy společného života. Přestože se můj muž stále považuje za nevěřícího člověka, každou neděli chodíme společně celá rodina na mši svatou a já věřím, že se Duch svatý jednou dotkne i jeho srdce a on uvěří. Jsem si jistá, že ten okamžik přijde a jsem moc vděčná za všechno, co Bůh v mém životě vykonal i za všechny veliké věci, které jistě vykoná. Iveta Miklošková, leden 2007, zdroj CHO