Běž, už nehřeš, tvá víra tě uzdravila. Mnohokrát za život jsem slyšel tento Kristův výrok. Nezpochybňoval jsem Jeho božskou moc a sílu a především lásku k těm ubohým, trpícím a posledním v lidské společnosti. Naprosto neuznávám všechny proutkaře, senzibily a pochybné existence, jež údajně ve jménu Ježíše Krista předvádí svou mimořádnou schopnost. Je-li to přímo protest, nebo obžaloba Boží vůle, jsem maximálně podrážděn. Byl jsem velmi zklamán, když jsem se poprvé v životě setkal s otcem Alvarem. Bylo to před léty v Třebíči u sv. Martina, kdy se po prosbách po mši svaté přihlásilo asi deset žen a děvčat se svými uzdraveními (i s vážnou neschopností otěhotnět). Mezi svědčícími nebyl jediný muž. Bolest, utrpení je úžasná terapie, Boží terapie naprosto nerežírovaná člověkem a mající hluboký smysl v lidském životě. Jsem-li zdravý, bez potíží a problémů a navíc jsem-li bohatý, a tím pádem obdivovaný i lidskou závistivostí, vzdaluji se Bohu, jeho lásce a oběti. Jaksi ji nepotřebuji, protože si neuvědomuji, že to vše mám vlastně od Pána, protože na vše si stačím sám, jsem jedničkou. Praktikuji svoje katolické křesťanství jako nemotechnickou povinnost. Až když jsem po pás v bahně, až když mi teče do holínek, vracím se s prosbami a snad i s pokorou. Pane, zde jsem, pomoz, zachraň mne. Mám strach, obavy, že v případě všeobecného komplexního uzdravení se ještě více vzdálíme Boží lásce. Devětkrát v životě jsem byl hospitalizován s ledvinovou kolikou v různých nemocnicích. První den exercicií na Vranově u Brna se dostavily typické příznaky (již tolikrát věstící budoucí utrpení). Zoufale jsem sjel na kolena a prosil Pannu Marii, samozřejmě je-li to Boží vůle. Do oběda nic, do večeře nic, žádná sanitka a krásné příští dny. Ale stále jsem tomu nevěřil. Mně, že by Ona pomohla a přimluvila se, abych mohl v radosti prožít duchovní cvičení? Nevěřil jsem, a tak jsem za měsíc jel s desátou ledvinovou kolikou, ale byla krátká. Jen dva dny. Bohu díky. Jsem trvalým jáhnem, ženatým, padesátidevítiletým a mojí úžasnou radostí je především přisluhovat při mši svaté, podávat sv. přijímání, případně kázat, připravovat snoubence i připravovat ke křtu, navštěvovat nemocné se sv. přijímáním. Denně, již sedmý rok, začínám svůj den příslužbou v kapucínském klášteře a jelikož mám dekret pro svoji jáhenskou službu ještě pro dvě další farnosti, jsem za týden 11-14x po boku kněze, asi metr od eucharistického tajemství, opakovaného příchodu Krista skrze konsekrační modlitbu kněze. Nevím, čím si zasloužím tuto mimořádnou milost. Věřte, že žádná moje služba mi nepřinásí tolik radosti jako tato. Před více než třemi roky mě začaly trápit bolesti v pravém koleně. I přes kalhoty bylo vidět, jak je kloub oteklý a zdeformovaný. Budil jsem se bolestmi v noci, nohu jsem musel podkládat polštářem. Při jízdě autem jsem marně hledal vhodnou polohu pro bezbolestné ovládání plynu a brzdy. A co bylo nejhorší, že každé pokleknutí, klečení bylo s velkým a nešikovným sebezapřením. Většinou jsem jako jáhen u oltáře se starším knězem, a to mě nejvíc trápilo. Co si řeknou lidé, že kněz pokleká a jáhen se jenom uklání? Zase v tom bylo to moje já. Opět jsem se neptal, co tomu řekne Bůh. Bolesti a neschopnost narůstaly. Lékaři konstatovali rodovou dispozici, rentgenové snímky značné opotřebení. (Před čtyřiceti léty jsem byl jako dorostenec čtvrtý v evropských tabulkách ve skoku dalekém a mistrem republiky. Moje odrazná noha byla pravá.) Bolestivé obstřiky, různé medikamenty a prognóza — výměna kloubu. Celý svůj život jsem proskotačil a proběhal a najednou jsem pro bolesti nemohl spát a ve dne si musel nechat ujet tramvaj či autobus před nosem. V květnu před třemi roky jsem přisluhoval jako jáhen panu faráři v Blansku při mši svaté za dary Ducha svatého pro plný kostel budoucích biřmovanců. Koncelebroval P. Alvaro Grammatica. Před závěrečným požehnáním začal otec Alvaro jmenovat nemoci, které mu Pán dával ve shromáždění identifikovat. Vzpomínám si na zranění srdce s traumaty od dětství a najednou jsem uslyšel: „Pán chce uzdravit pravé koleno jednoho z přítomných.“ Nahnul jsem se k hlavnímu celebrantovi a řekl s úsměvem: „Teď se strefuje do mého kolena.“ A nyní se podržte. Já ignorant, přijímající tyto praktiky s úsměvem, jsem v němém úžasu civěl na koleno, které již pátý den bylo bez otoku, a od příští neděle poklekal u obětního stolu i před svatostánkem bez sebemenších problémů, po téměř rok se stupňujících bolestech. Stydím se, že jsem se nedokázal přiznat dříve a svědčit se srdcem plným radosti. Už nejsem pyšný, ale dělá mi potíže si ve své mysli srovnat, že Bůh provádí svou vůli ve své milosrdné lásce i tam, kde člověk přímo nespolupracuje. V květnu to budou tři roky. Tedy žádné vzplanutí s rychlým vyhasnutím. Naopak s rozžínajícím se poznáním, že musím neustále děkovat a chválit Tebe, Pane. Prosit a děkovat za tvé služebníky, kteří mají již našlápnuto přede mnou na své cestě vzhůru. Kristus nás přece volá k velkým věcem. ing. Pavel Kilian – jáhen, Světový den nemocných, 11. února 2002 Svědectví je vzato ze Sloupu únor/březen 2002 (zpravodaj Koinonie Jan Křtitel)