Mistr krásného slova Radovan Lukavský je jednou z nejvýraznějších osobností našeho hereckého umění, filmový, televizní a divadelní herec. Dispozici k herectví získal po mamince, která už jako mladá hrála v ochotnickém spolku vídeňských Čechů ve Vídni, později v ochotnickém souboru v Praze. Těsně před 2. světovou válkou byl Radovan Lukavský přijat na filozofickou fakultu. Poté, co byly v roce 1939 vysoké školy nacisty uzavřeny, začal studovat na konzervatoři. Během války byl však nuceně nasazen v Německu. Po skončení války dostudoval vysokou školu a současně dokončil konzervatoř. Podílel se na založení divadla DISK. Do r. 1957 působil v Městském divadle na Vinohradech a v Městských divadlech pražských, poté se stal členem činohry Národního divadla. Jako herec proslul především dokonalým hlasovým projevem. Významná je Lukavského činnost pedagogická (konzervatoř, DAMU, FAMU). V březnu 1997 byla Radovanu Lukavskému udělena cena Thálie za celoživotní jevištní mistrovství. Ve svých pětaosmdesáti letech společně s vnučkou Klárou sepsal autobiografickou knihu nazvanou „Rozhovory s dědečkem“, která vyšla na podzim v r. 2005. Před nedávnem jsme mohli slyšet poutavý rozhovor Anny Štěpánkové s Radovanem Lukavským odvysílaný Radiem Proglas, ze kterého vyjímáme: Pane profesore, co pro Vás v životě víra znamenala a znamená? O Bohu jsem nikdy nepochyboval. Pro mne víra byla samozřejmá, přirozená, byla tím, co dávalo mému životu řád, smysl, také radost a ujištění, že Bůh je se mnou. V takovém duchovním společenství s Bohem jsem se nikdy necítil sám a tak je tomu doposud. Maminka pochází z Bystřice pod Hostýnem, byla pokorná, hluboce věřící žena. Měl jsem také dvě sestřičky, všechny tři nás vedla k Bohu a k modlitbě. Když mne ráno vypravovala do školy řekla: pomodli se za „dar osvícení Duchem svatým“. Moc jsem tomu nerozuměl, ale běžel jsem do školy, udýchaně se modlil za „dar osvícení“ Duchem svatým a pak ještě pokračoval modlitbou „Otče náš“. Později v životě jsem byl mamince velice vděčný, že mne vedla k Bohu a naučila se modlit. Byla to právě víra v Boží pomoc, která mě v těžkých chvílích držela a několikrát pomohla. V dětství jsme žili skromně, bydleli jsme v bytě o jedné místnosti a neustále jsme byli pospolu. Onemocněla nám nejmladší sestřička a maminka ji s úzkostí ošetřovala. Najednou říká: Radoušku, rychle si klekni a modli se, Květuška nám asi umírá. Skoro už nedýchala. Klekl jsem si k oknu a modlil se, aby nám Pán Ježíš Květušku zachránil. Ani to tak dlouho netrvalo a najednou maminka říká: „Tož, už to bude snad dobré, možná jsi ji pomohl“. Květušce povolila křeč, uvolnila se a bylo ji lépe. Víte, toto mi zůstalo v paměti! Jistě máte ještě mnoho dalších zkušeností? Ano, stalo se, že moje manželka čekala druhé dítě a za uchem se jí objevila bulka. Doktor z domu ji řekl: dejte to vyříznout. Šla tedy na kliniku a nádorek odoperovali. Než však přišla domů, volali mi z kliniky, abych přišel. Sdělili mi, že je to lymfatický sarkom a má možná půl roku života. Já jsem byl jako omráčený, na něco takového jsem nebyl připravený. Manželka však už věděla o co jde, uklidňovala mě, byla nesmírně statečná. Modlili jsme se spolu, ale také kudy jsem chodil, modlil jsem se za ni. Jednou při bohoslužbách jsem se opět vroucně modlil a prosil jsem Krista Pána o zdraví své ženy. Najednou jsem si uvědomil přítomnost Krista, pocítil takové uvolnění a ubezpečení, že budu vyslyšen, že moje žena bude zdravá. Chodila dál na kontroly. Nejprve každý týden, pak za měsíc, za rok, až nám jednou lékař řekl: „Je to pro nás neuvěřitelné, ale vaše žena je už zdráva“. Byly i jiné situace, kdy mně víra v Boha pomohla přežít a pevně důvěřovat, že Boží pomoc je vždy s námi. Je víra pro herce přínosem, pomohla vám vytvářet role? Musel jste dělat kompromisy, nebo i roli odmítnout? Víra k herectví patří. Úkolem herce je to, co vyjádřil Shakespeare skrze postavu Hamleta. Herec a role nastavují společnosti a době zrcadlo, pravdivý pohled jejím mravům a zásadám. Svět na mravy nemá lepších kritérií, než desatero. Pravda a pravidla pro život jsou jedině v desateru, nic jiného nemáme. Herec má ukazovat na vady společnosti a také inspirovat k dobrým mezilidským vztahům. Za komunismu tato kriteria neplatila, proto se víckrát stalo, že jsem dostal roli poplatnou režimu. Pokud role obsahovaly historické chyby, lži a byly proti mému svědomí, připravil jsem opravený text. Potom jsem požádal o tyto změny a když mi nebyly umožněny, roli jsem nepřijal. Těch odmítnutých rolí bylo víc. Později mne již znali a už věděli, co přijmu a co ne. Jako profesor herectví jste byl určitě i vzorem pro své studenty. Jaké jste měl vzory Vy? Setkal jsem se s velkými vzory, které jsem obdivoval, byla jich celá řada: pan Voska, Karel Höger, Štěpánek. Marvan byl pro mne hvězdou a já byl nesmírně šťastný, že jsem se s těmi herci setkal. Nikdy jsem však neměl pocit, že bych měl někoho napodobovat. Jen jsem si vždy uvědomoval jejich plnou vnitřní účast s tím, co říkají. Co Vás motivuje k účasti na charitativních představeních, na kterých Vás v poslední době lidé tak často potkávají? To snad není tak těžké uhodnout, když naším životním posláním je nastavit světu pravdivé zrcadlo. Nejen to. Herec odvádí umělecké dílo a každé umělecké dílo musí obsahovat tři složky: pravdu, dobro a krásu. V herectví je velmi důležitá krása. Divák má z představení odcházet obohacen estetickým a blaženým pocitem krásy. Na každé charitativní setkání přicházím s radostí, protože jsem ve společenství s druhými. Velice mě těší, že zde můžu dávat to, co bylo dáno mně a hlavně jsem rád, že je mi umožněno plnit mé životní poslání. Pane profesore, velice děkuji za rozhovor a na závěr, co byste popřál lidem v naší zemi? Přeji Vám všem, aby se i Vám dařilo žít své životní poslání, a aby Vás při tom provázel dar „osvícení Duchem svatým“. převzato s laskavým svolením Brněnské tiskové misie (www.btm.cz), květen 2007