Volal(a) jsem k Pánu... a našli jsme se a zůstali spolu! 

 

                     

V týdnu modliteb za povolání k zasvěcenému životu jsem s radostí slyšela, když zazněly i prosby za povolání k manželskému životu. I to je povolání – a jaké!!! Znám kněze, kteří vždy v přímluvách prosí za povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu a pak se „nadechnou“ a dodají za povolání do křesťanských manželství. Jsem za to moc ráda: že se modlí za budoucí manžele a že k modlitbě za ně vybízí celé křesťanské společenství.  

O minulé neděli Dobrého pastýře mi tak udělal radost i samotný papež, když při Anděl Páně nevynechal ani „manželské povolání“. O kněžích, zasvěcených osobách i manželích tentokrát mluvil především v souvislosti s Rokem sv. Pavla, který s sebou přináší téma „Povolání ve službě misijní církvi Když Benedikt XVI. mluvil o manželích, uvedl, že jejich povolání je také misijní: „Nelze nakonec zapomínat ani na to, že křesťanské manželství je také misijní povolání: manželé jsou totiž povoláni žít evangelium v rodinách, v prostředích práce, ve farních i občanských společenstvích …“ (čím se nechal inspirovat, to najdete na úplném závěru příspěvku).“ - podle vzoru a za přímluvy apoštola národů svatého Pavla, nejvýznamnějšího misionáře.

 

 

Proto jsme se rozhodla přinést jedno velmi „obyčejné“ svědectví mých přátel (se Zuzkou jsem byla pokřtěná a jejímu Toníkovi jsem byla vloni za kmotru při křtu). Protože v nejbližších dnech čekají narození miminka, neposlali mi speciálně napsaný text, ale body, které si připravili na pražské diecézko, kam je (skoro last minute) pozvala má spolusestra Anna - od ní jsem se dozvěděla, že byli „úžasní“. A tak mne hned napadlo, že by jejich svědectví mohlo zaujmout a povzbudit i vás…

 

 

Zuzka: Je mi 26 let, pocházím z nevěřící rodiny. V 5-ti mi zemřel táta a ve 12-ti máma. Od té doby jsem začala bydlet u věřící tety. V této době mi teta navrhla, jestli bych nechtěla chodit v neděli ráno na mši. Ale protože jsem nerozuměla tomu, co se tam děje, nechtěla jsem tam chodit. Později mě sestřenka začala brát do kolektivu mladých věřících. Oslovilo mě to, jací byli, jak se ke mě chovali a chtěla jsem být stejná. Proto jsem se rozhodla pro křest a po dvouleté přípravě jsem byla v roce 2000 pokřtěná. Bohužel mi to ale nepřineslo to, co jsem očekávala: začala jsem si připadat sama a tak jsem přestala chodit do kostela a na spolčo a začala jsem chodit hodně do hospody.

Tonda: Je mi 43 let. I já pocházím z nevěřící rodiny. První větší kontakt s vírou jsem zažil na vojně na přelomu 80. a 90. let. Tehdy jsem byl ženatý, mám 21-letého syna. Ale před 20-ti lety jsem se rozvedl s od té doby žil sám. Před čtyřmi lety jsem se na punkovém koncertě seznámil se Zuzkou a hned jsme spolu začali žít i bydlet.

Zuzka:. Seznámili jsme se v době, kdy jsem si připadala úplně na dně. Toník byl pro mě vysvobozením ze samoty. Nový začátek. Postupem času jsem se začala zamýšlet nad svým životem, uvědomila jsem si, že žiju v těžkém hříchu a nemůžu chodit k přijímání. Rozhodla jsem se změnit svůj život, začala jsem se znovu modlit a chodit do kostela.

Tonda: Já jsem věděl, že je Zuzka věřící a začal jsem na mše chodit se Zuzkou, i když mě nejprve nechtěla brát s sebou – snažila se mi víru nevnucovat. Vysvětlovala mi, co se při mši děje. Já do kostela nejprve chodil jen na katecheze – oslovovala mě kázání. Někdy v té době jsme se rozhodli, že se vezmeme.

Zuzka: V této době jsme se rozhodli náš život urovnat a řekli jsme si, že spolu nebudeme do svatby spát. Já jsem po dlouhé době přistoupila ke svátosti smíření a již nic nebránilo tomu, abych mohla chodit k přijímání.

Tonda: Šli jsme za knězem požádat o svatbu, ale ukázalo se, že problémem bude můj rozvod: církev totiž uznává manželství uzavřené na úřadě mezi dvěmi nepokřtěnými. Pro stát jsem byl sice rozvedený, ale pro církev jsem byl stále ženatý. Potřebovali jsme tedy povolení z Vatikánu. Šli jsme k církevnímu soudu, který tyto věci vyřizuje a dozvěděli se, že vyřízení bude trvat minimálně rok, ale že to může být i 5 let. V té době jsem už uvěřil a rozhodl se, že se nechám pokřtít – začal jsem chodit na dvouletou přípravu na křest.

Zuzka: Ačkoliv jsme nevěděli, kdy dostaneme povolení ke svatbě, začali jsme se také připravovat i na svátost manželství. Rozhodli jsme se však určitě na povolení počkat – ačkoliv nás lidé v našem okolí odrazovali: radili, ať se vezmeme na úřadě („Dyť je to jedno!“) nebo jsme dokonce dostali nabídky vzít se u jiné křesťanské církve! Svěřili jsme to Bohu a modlili se, abychom se mohli vzít. Tonda: V té době – hlavně díky všem těm přípravám – jsem si uvědomil, jaký je rozdíl mezi mým prvním manželstvím – uzavřeným na úřadě a mezi svátostným manželstvím. Tehdy jsme se rozhodli vzít se bez úvahy, bez přípravy, bez představy o životě, bez vědomí odpovědnosti... Dnes se manželství nebere jako definitivní – rovnou se počítá s rozvodem (např. uzavřením „předmanželské smlouvy“), při první krizi se manželé rozcházejí, neřeší problémy atd. Pro mě bylo velice důležité, co nám řekl kněz, který nás na manželství připravoval: Když jsme se rozhodli pro tento konkrétní vztah, tak aby to manželství dobře a správně fungovalo, musíme do něj neustále (celý život) investovat veškerou svou energii. A každý den se za něj modlit.

Zuzka: Na začátku roku 2007 povolení přišlo, ale my se rozhodli ještě počkat na Toníkův křest, aby mohl přijmout manželství jako svátost. Takže svatbu jsme nakonec měli v červnu. Hodně jsme se modlili za to, abychom brzy po svatbě mohli založit rodinu a Bohu díky se to povedlo a na konci dubna čekáme miminko.

Tonda: Byli jsme si vědomi důležitosti společenství věřících a protože naši kamarádi jsou převážně nevěřící, chtěli jsme v naší farnosti založit spolčo novomanželů – hodně jsme se za to modlili a svěřili jsme se s tím knězi, který nám se vznikem spolča hodně pomohl.

                                               

Prosté, ale úžasné, ne? Znám Zuzku od doby příprav na křest a viděla jsem ji, jak se Bohu vzdaluje a přitom je stále „dobrá duše“ (byla jedna z mála, kdo mi chodil i po večerech i nocích pomáhat); začala jsem pak od ní slýchat o jejím Toníkovi - má první reakce nebyla moc „pozitivní“, bála jsme se, že s tím „týpkem“ už úplně ztratí cestu. Pak mi však Toníka představila, občas jsme šli společně na mši či na akci pro věřící mládež. Když jsme začali v komunitě chystat páteční adorace pro veřejnost, začali s Toníkem chodit k nám a zůstávali i na popovídání u čaje. A pořád byli bláznivě zamilovaní! Na Toníkovi bylo vidět, jak se mění, jak se zajímá nejen hlavou, ale i srdcem o věci víry a jak se Zuzka snaží „rozvzpomínat“ na vše, aby mu mohla vysvětlovat, o čem je víra. … Mohla bych vyprávět dál, ale tak, jak to sami podávají, je to nejlepší.  

Nestačím doteď děkovat Bohu za dar lásky, naděje a víry, který do nich vložil. Jsou mi oba velkým svědectvím, že i partnerský vztah a manželství jsou náročným povoláním a že bez Božího požehnání a také pomoci těch, kdo je doprovázejí (kněz, který se jich ujal, mohl také klidně říci „ne“, že nemá čas na ztracené případy – což se jim tak trochu stalo, když původně žádali jinde). Jejich trpělivost, věrnost a lásku bych chtěla žít i v mém výlučném vztahu s Pánem.

Vás všechny, kdo jste si přečetli jejich příběh a oslovil vás, vybízím k modlitbě za „ztracené případy“ a za to, abychom my věřící byli dobrými svědky hledajícím a neopouštěli ty, co jsou na cestě víry; vzpomeňte často v modlitbě na přímluvu za dobrá manželství i za vztahy v těžkostech a prosím také: vzpomeňte v těchto dnech na maminku Zuzku a jejich první děťátko.                      

                           Díky  Andrea Hýblová, květen 2008; prevzato z http://neposeda.signaly.cz/  

 

PS: Miminko je už na světě a má se dobře, maminka a tatínek také.