Jednoho dne jsem jela se svou kamarádkou Míšou (ta je na fotografii vpravo, Lenka vlevo) na duchovní cvičení do Kroměříže. Protože jsme nestihly začátek, začaly jsme již v autobuse (moje kamarádka totiž již na stejném duchovním cvičení byla). Ve chvíli, kdy jsme udělaly kříž, celý náš autobus se proměnil v poušť s oázou. Na té poušti stál suchý strom. Byl to strom mojí víry. Děsivé zjištění?!… Ale o kousek dál byla oáza, kde tekla pramenitá vody. Děkovala jsem Pánu za to poznání a prosila jsem o nové zalití Duchem svatým, tedy pramenitou vodou. Bohu díky za to. Konečně jsme dojely do Kroměříže do Arcibiskupského gymnázia. Všechno probíhalo úplně skvěle. Až do druhého dne večer, kdy byla adorace. Při této adoraci mohl každý kdo chtěl, zcela svobodně vyznat, že Ježíš je Pánem jeho života. Každý mluvil, ale já nemohla. Tolik jsem chtěla, ale nešlo to. Cítila jsem se strašně, jakoby vnitřně zablokovaná. Věděla jsem, že moje uzavřenost nemá konce. V žádném společenství více lidí jsem nedokázala mluvit, sama ani nevím proč. Ať jsem chtěla sebevíc, nešlo to. Nedokázala jsem Pánu otevřít své srdce dokořán. Do očí se mi vrhly slzy. Připadala jsem si jako malé dítě, které pláče, když nedostane to, po čem touží. Moje kamarádka si toho všimla, a tak se mě zeptala, jestli nechci, aby se za mě pomodlily ještě s jednou moderátorkou. Po tom, co jsem souhlasila, položily svoje ruce na mou hlavu a začaly se modlit. Já se přidala tiše v duchu. Najednou jsem byla ve svém srdci. Na jedné straně jsem byla já a na druhé Ježíš. Mezi námi bylo spousta hradeb, dveří a překážek. Když modlitba nabrala správné tempo, Ježíš šel naproti mně a boural všechno, co mu stálo v cestě ke mně. Šel stále blíž a blíž, žádná hradba pro Něj nebyla problémem, i ta nejsilnější složená z mé uzavřenosti. A teď už mi byl docela blízko, zbývaly totiž poslední dveře, které byly mnohem větší než všechny ostatní a mnohem těžší. Hledala jsem jejich kliku, ale nešly otevřít, byly zamčené. Začala jsem hledat klíč. Strčila jsem ho tam, ale odemknout nešlo. Opět jsem se rozbrečela, bylo mi hrozně líto to, že Ježíš – Láska, byl na druhé straně těch dveří. Volala jsem ho. Prosila jsem ho, aby je otevřel, řekla jsem mu o tom, jak Ho miluji, i když vím, že má láska nemůže vyrovnat tu jeho. A On? On mi řekl, že mi dá klíč od těch dveří. Obě moje kamarádky se domodlily a šly jsme spát. Když jsem tak usínala, opět se mi to celé znovu vybavilo. Nemohla jsem usnout, potřebovala jsem ten klíč, od těch uzamčených dveří, abych mohla být s Ježíšem – Láskou. Šla jsem ke svátosti smíření, ale tam bylo obsazeno. Když jsem se tak procházela po chodbě arcibiskupského gymnázia, potkala jsem tu kamarádku, která se ze mě před pár hodinami modlila. Seděly jsme na schodech a povídaly si. Tu se vynořil kněz, na kterého jsem tolik čekala. A šla jsem ke svátosti smíření, po kterém jsem od Ježíše dostala zlatý klíč a teď jsem ho konečně mohla vyzkoušet. Pasoval tam skvěle. Během třetího dne přišel okamžik, kdy jsme všichni chválili Pána ze všech sil. I ta nejstarší babička, která by si mohla stěžovat na to, jak je stará, chválila Pána úplně úžasně, na což jsem zírala. Přitom jsme utvořili malé skupinky a vzývali jsme Ducha svatého. Když jsme se modlili, byl někdo uprostřed, my ostatní jsme na něj položili ruce a modlili se za něho. Když přišla řada na mě, snažila jsem se Pána chválit společně s nimi. A opět Ježíš přišel. Tentokrát radost projela celým mým tělem. Radost z toho, že Ježíš opět bude přebývat v mém srdci. To Láska – Ježíš otevřel dveře mého srdce. „Já tě chválím“: zařvala jsem z plných plic! A přede všemi jsem vyznala, že je Ježíš Pánem mého života a tím je konec s mou uzavřeností. Díky, Ježíši !!!!!!!!!!!!!!! Lenka Grymová, Znojmo, listopad 1998