Chtěla bych napsat více podrobností o svojí cestě k Bohu a doplnit tak své svědectví o mém obrácení. Chci povzbudit všechny z Vás, kdo byste rádi navázali blízký vztah s Bohem, ale nevíte prostě jak. To byl totiž můj problém. Ve víře jsem byla vychovaná a vyrůstala jsem mezi věřícími příbuznými a přáteli, s kterými jsem si názorově rozuměla. Do svých 18 let jsem žila vcelku poklidným životem (pominu-li nepříjemnosti spojené s mou docházkou do náboženství na základní škole a potíže při přijímání na střední školu). Problémy mi nastaly až s příchodem do mého prvního zaměstnání, kde moji nevěřící spolupracovníci brzy zjistili, že jsem nějaká „jiná“. Bylo to ještě za totality. Některým moje víra nevadila, některým zase až příliš. Hlavně jeden můj spolupracovník mi neustále mou víru vyvracel. Bylo to moc těžké. Neměla jsem tenkrát osobní zkušenost s Bohem a neměla jsem se o co opřít. Chyběly mi také potřebné znalosti, tak jsem začala studovat různé náboženské knihy a také Bibli, abych uměla trochu argumentovat. Všechno to ale bylo málo. „Svůj dům“ jsem nepostavila „na skále“ a ztrácela jsem půdu pod nohama. Začala jsem pochybovat – ne o existenci Boha – ale o učení katolické církve. Ten kluk věřil, že Bůh existuje, ale nevěřil, že je láska. To odmítal. Asi proto, že se nesetkal s Boží láskou, neprožil ji. Já tehdy, bohužel, také ne. Strašně moc jsem potřebovala setkat se s Bohem, ale nevěděla jsem, jak se k Němu mohu přiblížit. Vyhledávala jsem věřící lidi, společenství, kněze, diskutovali jsme o různých otázkách. Chtěla jsem vědět, že nejsem sama ve svých názorech a že vše, co slyším v kostele je skutečně pravda. Utíkala jsem do kostela, k modlitbě, k Bohu a bála jsem se, že víru mohu ztratit. Cítila jsem, že mi někdo chce ukrást něco vzácného a já to nechtěla dopustit. Bojovala jsem s tím docela dost. Ten kluk měl na mě hodně velký vliv. Moc mu záleželo na tom, aby mě přesvědčil, že nejdu správnou cestou a že jsem příliš naivní, když věřím katolickým kněžím. Naštěstí po dvou letech odešel z práce a já ho přestala vídat. Tím mě asi Bůh zachránil. S odstupem času jsem zjistila, že to byl pro mě požehnaný čas (i když jsem se hodně trápila). Vyrostla jsem z tzv. dětské víry a sama jsem se rozhodla pro Boha. Ale tenkrát ještě nebyl Bůh na prvním místě v mém životě, přestože mi dal pokoj do srdce. V té době jsem se setkala s lidmi, kteří prošli Obnovou v Duchu svatém. Vzpomínám si na jednoho kluka, který se mě jednou zeptal, jestli bych nechtěla odevzdat život Pánu Ježíši, že se se mnou bude modlit. Vůbec jsem ho nepochopila. Vždyť jsem byla přece od malička věřící a byla jsem v pohodě. Nepotřebovala jsem žádné modlitby! Ještě muselo uplynout dlouhých deset let, abych pochopila, co mi tenkrát chtěl říct. Obnova mě po celou dobu přitahovala, ale věřící lidé (také od malička) mě od ní odrazovali. Bála jsem se odevzdat život Pánu Ježíši. Myslela jsem si, že by pak byl můj život mnohem těžší. Že bych se musela více modlit, chodit častěji do kostela, musela nějak více sloužit lidem a kdoví co ještě. Když jsem se seznámila s mým mužem, už jsem Boha zase tak moc nepotřebovala. Kolem mne byla spousta věcí, které mě přitahovaly více než samotný Bůh. Bůh stále existoval v mém životě, stále jsem chodila do kostela a modlila se, ale Bůh stál trochu „mimo“ – mimo můj obyčejný každodenní život. Ten jsem si řídila sama. Vdala jsem se, narodily se nám dvě děti a starostí přibylo. Musela jsem si projít různými těžkostmi, zklamáním, opuštěností, abych znovu zatoužila po setkání s Bohem. Prostě jsem zjistila, že ve světě člověk to pravé štěstí nenajde a že si sám se sebou nevystačí. Ale tu „vzácnou perlu“, pro kterou bych byla ochotná „vše prodat“, jsem stále nenacházela. V roce 1998 jsem se dostala do Kroměříže na mši svatou Otce Alvara. Poprvé jsem zde slyšela svědectví o Kurzu Filip a velmi mě to oslovilo. Potřebovala jsem vědět, že Bůh nějak působí v životech lidí, že není pouhou „teorií“. Ale měla jsem doma malé miminko, takže na duchovní obnovu jsem mohla přijet až za dva roky. Na kurz jsem odjížděla s touhou, setkat se konečně s Boží láskou. Život, který jsem žila, mě ubíjel, mnoho radosti a lásky v něm nebylo. Byla jsem jak vyprahlá studna, která toužila po naplnění vodou. Na kurzu jsem poprvé upřímně Pánu Ježíši řekla, že chci, aby přišel do mého srdce, že Mu chci dát svůj život a uzavřít s Ním blízké přátelství. A Pán mě vyslyšel. Prožívala jsem nádherný pokoj a radost v srdci. Bylo to úžasné a já toužila jen po přítomnosti Boha. Nic jsem tímto odevzdáním neztratila, ale naopak velmi hodně získala. Po mnoha letech jsem konečně našla „pramen vody živé“. Jsou tomu více jak dva roky a přes všechny krizovky, které jsem zažila za tu dobu, mně to krásné blízké přátelství s Pánem Ježíšem vydrželo. Po kurzu jsem začala chodit do modlitebního společenství. Právě do toho, které jsem před kurzem odmítla s tím, že mám dvě malé děti a nemůžu každých 14 dní „lítat“ někam se modlit. To společenství mi moc pomáhá, abych na cestě s Pánem vytrvala. Protože stále platí: „Kdo stojíš, hleď abys nepadl!“ Mé velké díky patří Bohu a Společenství pro Ježíše v Kroměříži, které mi pomohlo prožít, že BŮH JE OPRAVDU LÁSKA. Po obnově mi spadl velký kámen ze srdce, protože jsem se konečně mohla přestat těžce pídit po tom, kde ten Bůh vlastně je, už jsem Ho nemusela hledat v knihách a ptát se na Něj kněží. A nemusela jsem už mít strach, že mě někdo snadno přesvědčí, že nejdu správnou cestou. Bůh byl přítomen hluboce v mém srdci. A já jsem mohla říct spolu se svatým Augustinem: „Nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Tobě, Bože.“ Přeji Vám všem, kdo jste v životě jakkoliv nespokojeni, abyste došli k tomuto poznání a zažili, že BŮH JE LÁSKA. I Vám toto může dát Bůh prožít, třeba na Kurzu Filip…. Bůh Vás provázej. Pavla Genzerová, Zlín