Na podzim minulého roku to byly tři roky, co jsem Pánu Ježíši odevzdala svůj život. Od té doby prožívám mnoho radostí, ale i trápení. O jedné moji zkušenosti bych ráda napsala. Je tomu více jak rok, kdy jsem po mateřské dovolené a roční nezaměstnanosti nastoupila do zaměstnání. Byla jsem nadšená a považovala jsem to za velký úspěch ve svém životě (už i proto, že jsem musela projít konkurzem, který jsem vyhrála). Práce mne bavila a asi první tři měsíce jsem byla naprosto spokojená. Poté jsem ale začala u svých spolupracovnic narážet na neochotu, nezájem, neporozumění a nepřijetí. Ať jsem dělala co jsem mohla, nikdy jsem se jim nezavděčila. Častokrát ani svému vedoucímu. Ty vztahy se nelepšily, spíše naopak. Po půl roce se k těmto problémům přidaly zdravotní potíže. Nepomáhaly léky, dovolená ani měsíční neschopenka. Asi za dva měsíce jsem z práce sama (ze zdravotních důvodů) na dohodu odešla. Bylo to těžké rozhodování, nechtěla jsem o tu práci přijít. Více jak měsíc jsem se modlila za správné rozhodnutí. Pamatuji si, že jsem při mši svaté v slzách prosila Pána za světlo v tomto mém problému. Řekla jsem Mu: “Pane, nevím co mám dělat a co je pro mne lepší. Nerozumím této situaci. Tu práci Ti ale dávám a už na ni nelpím. Dělej si se mnou co chceš. Jestli chceš, abych odešla, já odejdu. Prosím, dej mi to nějak poznat!“ Následující pracovní den jsem už věděla, že jsem ve firmě naposledy a že opravdu musím odejít (k údivu všech svých spolupracovníků). Očekávaný klid a zlepšení zdraví se ale nedostavovalo. Postupně přicházely pochybnosti, sebelítost, pocit méněcennosti, nespokojenost, neklid v duši, bolest, strach a nejistota. Začala jsem chodit po doktorech, vyhledávat pomoc psychologů, studovala jsem různé druhy psychoterapií a uvažovala i o cvičení jógy (jak mi bylo doporučováno). Hledala jsem cokoli, co by mi pomohlo. Moje problémy zcela zaplnily mou mysl a srdce a já přestala vnímat Boha, i když jsem se k Němu každý den modlila. Bůh jakoby neexistoval. Připadala jsem si najednou strašně sama. Nechtělo se mi do kostela, nechtělo se mi modlit, nechtělo se mi do modlitebního společenství. Prostě nic. Mnohdy ani žít. Držela mne jenom moje rodina, pro kterou mělo pořád smysl žít, přestože mně bylo mizerně. Týden před vánočními svátky jsem už všeho měla dost. Vyčetla jsem Bohu všechno, že mi vzal zdraví, práci a nakonec i pokoj z duše. Řekla jsem Mu, že mne jenom trápí a že mne s Ním život přestal bavit. A že už prostě dál nemohu. Ze zoufalství jsem si požádala o přímluvnou modlitbu (vyžadovalo to i trochu pokory). Pak se něco změnilo. Další den už nebyl stejný jako dny předchozí. V mém nitru zavládl pokoj a radost, celý den jsem to vnímala a vnímám dodnes. Už jsem nevstávala s hrůzou a strachem, jak ten den zase přežiji, ale s radostí, že se znovu setkám s Ježíšem. Začala jsem se těšit na každý nový den. Není nic krásnějšího, než když zoufalý člověk dostane novou naději. Není nic krásnějšího, než když se zoufalý člověk znovu setká s Bohem. Je to úžasně osvobozující. Boží láska zcela naplnila moje srdce a já přestala vyhledávat různé způsoby léčení. Protože jsem přišla na to, že nikdo z lidí mi nedá vnitřní pokoj, vnitřní radost a lásku, odvahu, naději a jistotu. To dává jedině Bůh. A já už po ničem jiném netoužila. Tato má zkušenost mi pomohla, abych se podívala pravdivě na sebe a došla k závěru, že největším úspěchem mého života není moje profesní realizace, ale setkání s živým milujícím Bohem. Neměnila bych vůbec s nikým. Znovu jsem si uvědomila, že prahnu po tolika „věcech“ ve svém životě a to nejdůležitější mi přitom uniká. Jsem šťastná, přestože jsem stále bez práce a mám stále zdravotní potíže (i když v menší míře). Všechny mé problémy jsou ale teď mnohem více snesitelné. Tímto svým příběhem chci povzbudit všechny z vás, kteří se trápíte a zoufáte si. Trápení se na tomto světě nevyhneme, ale Bůh je připraven nám pomoci a vynahradit nám tu bolest mnohonásobně svou láskou. My ale musíme uznat, že si sami nepomůžeme a musíme uvěřit, že Bůh je toho schopen. Je dobré vylít celou svou bolest před Bohem a klidně Mu říct s čím nejsme spokojeni. Bůh rád dává své milosti, ale na nás je, abychom si o ně požádali. On na to čeká…. Není to poprvé (a asi ani naposledy), co jsem Bohu přestala důvěřovat a ztratila ten vnitřní klid a radost. Ale nezoufám si. Není důležité kolikrát v životě spadneme, ale je důležité zase se zvednout a jít dál, jít a hledat to, co je v životě podstatné, to znamená – hledat Boha – hledat Ježíše Krista…. „Pane, Tobě patří chvála, čest a sláva a můj velký dík!“ Pavla Genzerová, Zlín, leden 2004