Už několik let trpím častými bolestmi hlavy, a proto mne moje neuroložka poslala na vyšetření CT mozku. Tam mi sdělili, že mají podezření, že mám v jednom místě na mozkové cévě výduť. To znamenalo, že jsem musela na další podrobnější vyšetření magnetickou rezonancí, která tuto skutečnost buď stoprocentně potvrdí, nebo vyvrátí. V případě, že se potvrdí, znamenalo by to pro mne v každém případě operaci, jinak hrozí prasknutí výduti a krvácení do mozku, což je život ohrožující. Termín dalšího vyšetření mi byl dán za deset dnů.

 

Ta zpráva byla pro mne docela drsná, protože je mi 38 let a mám tři děti, nejmladšímu jsou tři roky. Nikdy před tím jsem nebyla vážněji nemocná a v ohrožení života. A ani mne to nenapadlo. „Proč by mi Bůh dával nějaké nemoci? Vždyť ví, že mám děti, které mne ještě potřebují!“- „Proč mi to děláš, Pane?“, ptala jsem se.

 

 Pět dnů jsem s touto myšlenkou a touto diagnózou (nepotvrzenou) bojovala. V mé duši bylo temno a hrozný strach. „Co bude se mnou, co děti, manžel?“… Napadaly mne černé myšlenky, co když se operace nepovede a já ji nepřežiji, co když zůstanu ochrnutá atd. A Bůh mlčel - žádná útěcha od Něj nepřicházela. Proto jsem požádala několik svých přátel o přímluvnou modlitbu a i s manželem jsme se začali více modlit. Asi šestý den, co jsem žila v tomto úzkostném stavu plném strachu, se něco změnilo.

 

Napadlo mne, že si mám vzít knížku Tomislava Ivančiče „Život ze síly ducha a modlitby“ a číst si v ní. Oslovila mne tam velmi ta část, kdy autor knihy - katolický kněz - psal o tom, jak onemocněl rakovinou slinivky břišní a moc prosil Pána, aby ho uzdravil a sliboval Mu za to všechno možné. A Bůh mlčel. A až ve chvíli, kdy svou nemoc přijal, připravil se na smrt a odevzdal vše Bohu, On mu řekl, že ho ještě potřebuje. Pak následovalo uzdravení. A mne hned přišlo na mysl, že jediné, co po mne Bůh chce, je úplná odddanost. Tzn. Odevzdat Mu svůj fyzický život, protože jsem na něm velmi lpěla, s ním i svoje děti a manžela. Pak jsem musela odevzdat i svoje zdraví, protože jsem na něm též velmi lpěla a musela připustit, že by nemuselo být do budoucna dobré.

 

Další den jsem šla do modlitebního společenství, kam chodím a vše jsem tam s vážností a bolestí odevzdala Bohu. Všichni se tam za mne modlili a já tušila, že jedině takto Bohu rozvážu ruce a dovolím Mu svobodně jednat v této pro mne náročné situaci. Musela jsem to udělat, neboť jsem déle nemohla vydržet tu těžkou nejistotu a strach a hlavně má duše hledala ten Boží pokoj. Mám už tuto zkušenost z dřívější doby, kdy jsem takto s bolestí odevzdávala v porodnici své nejmladší dítě, které se narodilo předčasně a neprospívalo. Ve společenství k nám Pán promlouval skrze jednoho bratra silná slova a já si znovu uvědomila, že strach mám mít pouze z hříchu, který vede k věčnému zavržení.

 

A i ten mám Pánu odevzdat, protože On z mrtvých vstal a jednou provždy zvítězil nad vládcem temnot. Došlo mi i to, že sebevětší utrpení na tomto světě jednou skončí, ale utrpení zavrženého člověka neskončí nikdy. Ještě si vzpomínám, že ta myšlenka na sebeodevzdání mne napadla už dříve, než jsem si otevřela tu knihu. Ale říkala jsem si: „Jak mohu jen tak klidně odevzdat Bohu něco tak hrozného? To prostě nejde!“ Později mi to došlo. Jakoby mi Pán řekl: „Právě proto, že je to tak hrozné, to musíš udělat, právě proto! Nepotřebuji spoustu tvých modliteb, ale chci, abys mi důvěřovala a úplně se mi odevzdala.“

 

Najednou ty dny nebyly tak hrozné a já měla pocit, že Ježíš je se mnou a nějak se o vše postará. Byla jsem schopná Mu děkovat a chválit Ho i v té těžké situaci. Ty obavy tam trochu byly, ale ne už ty úplně zoufalé. Věřím, že mi velmi pomohly přímluvné modlitby. V den vyšetření, jsem neměla žaludeční neurózu (jak u mne bývá zvykem) a byla jsem docela klidná. Prostě jsem šla s tím, pokud bude ta operace nutná, tak ji přijímám a jen jsem se modlila nějak takto: “Pane buď se mnou a drž mne! Bez Tebe už ani krok! Svůj život už nechci plánovat podle sebe, protože vím, že takto nebudu nikdy šťastná, už jsem ti ho darovala a chci žít i nadále podle Tvého plánu, protože to se mnou myslíš na sto procent dobře, jen mne, prosím neopouštěj! Buď se mnou! Vím, že máš moc mne uzdravit, tak, prosím, uzdravuj mne tak, jak Ty chceš, ne tak, jak chci já! A jestli budu zase později ztrácet víru, sílu a odvahu, tak mne, prosím, znovu zvedni z té země a nes mne, Pane. A děkuji Ti za vše dobré, co může vzejít z této náročné situace.“

 

Moc jsem nepočítala s variantou, že by mi nic nenašli. - A přesto se tak stalo! Vyšetření dopadlo dobře, mozková céva byla v pořádku! Chvála Pánu za to! Má radost a vděčnost našemu Pánu byla obrovská, to se nedá sdělit. Jako bych dostala nějakou „druhou šanci“. Teď si víc vážím daru života, zdraví, více uvažuji, co škodí mé duši a jak je na tom duše mého manžela a mých dětí…Co odvádí moji duši od spásy, vždyť je to, to nejdůležitější, oč má člověk usilovat. Je zvláštní, že v tom utrpení jsem vždy nějak blíž Ježíši než kdy jindy. Byla to pro mne silná zkušenost a nechci na ni zapomenout. I proto, že čas je krátký, dnes tu jsem a zítra být nemusím. A já ten čas nechci promarnit hloupostmi…

 

Jsem strašně vděčná Bohu, že mne ušetřil zátěže tak náročné operace. A tímto svědectvím chci toto potvrdit a znovu poděkovat. I když je to stále málo za tak velkou milost…

 

Chvála Tobě, Pane!!

 

 Pavla Genzerová, červen 2008, Zlín