V křesťanské rodině jsem nevyrůstala, ve víře jsem vychovávána nebyla, ani pokřtěná jsem nebyla, ale v Boha jsem věřila. Od svých dvou spolužaček jsem jako desetiletá slyšela vyprávění o Ježíši a Panně Marii a tehdy jsem mu uvěřila a na jejich otázku „Věříš tomu?“ jsem odpověděla to úžasné „Ano, věřím.“ Alka se mě snažila vést k víře, darovala mi několik obrázků se svatými, malý kancionál se slovy: „Tak, teď už se modli sama.“ Po základní škole se naše cesty rozešly a tím skončil můj duchovní růst. Mší jsem se účastnila jen při pohřbech někoho z příbuzných či známých, neznala jsem jejich smysl, nevěděla jsem co je Bible, přestala jsem se pravidelně modlit. Tak můj život pokračoval až do mých dvaadvaceti let, kdy jsem prožila bolestnou ztrátu. Ve třetím měsíci těhotenství jsem samovolně potratila. To způsobilo v mém životě velký obrat. Jako bych tehdy ztratila kus sebe. Cítila jsem hroznou bolest, prázdnotu. Začala jsem přemýšlet o dosavadním způsobu života, o smyslu života, o skutečných hodnotách. A Pán Ježíš se mi dával různými způsoby poznat, pomalu jsem k Němu nacházela svou cestu. Dal mi sílu, útěchu, osušil mé slzy. Poznala jsem, že v životě jsou chvíle, na které člověk svými silami nestačí. Že musí mít nějaký pevný základ, na kterém by mohl stavět. A tím nejlepším je víra v Boha. Svůj život jsem se snažila nějak zorientovat. Začala jsem číst knihy s duchovní tématikou, mše svaté jsem poslouchala z rádia a nahrávala na kazetu, učila se modlitbám. O tři roky později jsem zažádala o křest a vstoupila do katechumenátu. Toužila jsem se stát Božím dítětem, spojit se s Kristem. Toužila jsem se zbavit dědičného hříchu a všech předešlých, stát se novým stvořením. Vyznala jsem Pánu své hříchy, prosila za odpuštění, činila pokání. Uvědomila jsem si svou ubohost a hříšnost, jak velmi jsem Pána Ježíše zraňovala svým životem. Přála jsem si, aby vstoupil do mého srdce. Jsem nesmírně vděčná za Jeho neskutečnou bezmeznou lásku, která mé srdce naplňuje pokojem a radostí. Nikdy nedokážu plně pochopit jeho dokonalou oběť na kříži podstoupenou z lásky k nám, aby nás vykoupil. Ze své minulosti nemůžeme vymazat nic, ale je tu osvobození od viny. Ježíš Kristus přišel, aby na sebe vzal všechnu vinu, nesl za nás trest a svým vzkříšením zvítězil nad smrtí. Jak nesmírná je Jeho láska, dobrota, milosrdenství! Jak nevýslovná radost a milost poznání, že jsem milována. Někým, kdo chce do mého života přinést lásku, radost, štěstí. Ten někdo se o mě stará, počítá se mnou, naslouchá mi, zaplatil za mne dluhy, připravil mi veliké dědictví. To všechno nabízí všem lidem. A jmenuje se Ježíš. Jak vznešené je toto jméno! „Objevily se přede mnou dvě cesty: jedna široká, z vlastní vůle, vedoucí do záhuby. Druhá úzká, vedoucí ke Kristu, k životu. Vybrala jsem si tu druhou. „„Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.“ Mt 7,13-14 Svátost křtu, smíření a eucharistii i biřmování jsem přijala v šestadvaceti letech. Život ve vztahu s Bohem mi dává naprosto nový smysl a směr, jiný rozměr. Příkazy Desatera jsem začala brát jako ukazatele cesty svobody k životu v pravém člověčenství. Slovo Boží vnímám jako pramen duchovního života, jako dobrý pokrm pro duši, jako oporu života. Dnes také vím, jak je důležité mít okolo sebe někoho, kdo mu poví příběh o Ježíši, kdo mu bude tím andělem strážným a pomůže mu na cestě k Bohu. Buďme i my těmito anděly strážnými a radujme se, neboť Bůh nás miluje! „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Jan 3,6 Naděžda Anežka, Otrokovice, březen 2003