Můj život, více než život kohokoliv jiného, byl poznamenám mým dramatickým dětstvím. To co jsem v dětství a v dospívání byla nucena prožívat se vrylo do samé podstaty mého bytí a negativně ovlivňovalo nejen mé chování ale i mé vztahy k druhým lidem. V tomto okamžiku však nechci psát podrobně o mém dětství, proto pouze dvě věty charakterizující to nejpodstatnější. …Když mi byly 2 roky, prodali mne mí vlastní rodiče za tři tisíce korun cizím lidem… … Můj adoptivní otec mne od 12 do 18 let zneužíval… … Na podzim 1989, jsem se rozhodla udělat si se svým „dobře zajištěným“ přítelem výlet do Bratislavy. Neměla jsem žádné zábrany „zneužívat“ finančních možností mých podobných „přátel“, a tak jsme se domluvili a jeli. Ubytování bylo nádherné, město taky, ale záhy jsem zjistila, že nejsem spokojena ani s jedním. Jako vždy mi i zde něco scházelo, já to stále hledala, ale nevěděla o co se jedná. V tomto vnitřním rozpoložení mi padl do očí plakát, který oznamoval: „Ježíš tě může uzdravit a zachránit“. Přes můj odpor a vzpouru k jakýmkoliv autoritám, jsem se rozhodla toto ohlašované setkání na stadionu navštívit. Tak jsme se tam rozjeli. Byla to pro mě velmi zvláštní atmosféra. Tisíce lidí zaplnilo stadion a čekali co se bude dít. Přišel člověk, který začal kázat o Bohu, o Boží lásce, o Ježíši, o spasení, o změně života. Potom chodil po celém stadionu a nechal se vést tím svým Ježíšem, který k němu údajně nějak vnitřně promlouval. A ten Ježíš mu ukazoval, kdo potřebuje nějaký zázrak do svého života. Jak tak chodil, pomyslela jsem si, „kdyby Bůh skutečně existoval, tak by ten, který tu vykládá nevím co, šel ke mně a modlil by se především za mě.“ Sotva v mém nitru odezněla tato myšlenka, ten člověk se otočil od protější strany stadionu, prošel bez zastavení celý stadion a šel přímo ke mně. Zastavil se u mne a pozval mne na prostranství stadionu, kde se za mne začal modlit. Okamžitě jsme padla na zem, aniž se mi cokoliv stalo a vůbec jsem nevěděla, co se se mnou děje. Pouze vím, že jsem vnímala něco, co nelze žádnými slovy popsat, ani nějak pojmenovat. Po dvou dnech jsem zjistila, že už nemůžu zneužívat onoho muže, se kterým jsem do Bratislavy přijela, a že musím domů. Poprosila jsem ho za odpuštění, (až později jsem si uvědomila, že tohle jsme udělala POPRVÉ V ŽIVOTĚ) a odjela. Dalších čtrnáct dní jsem přemýšlela, co se mi to vůbec stalo, co se to se mnou vlastně dělo. Měla jsem ze všeho jeden veliký zmatek, ničemu jsem nerozuměla. Doma jsem ráda sedávala v křesle na balkóně a kouříce cigaretu se dívala k nebi - na hvězdy. A když jsem se i tenkrát, po tomto svém prožitku, zase dívala do nebe, řekla jsem polohlasně tomu, tehdy pro mě neznámému: „Kde jsi, jestli vůbec Jsi?.“ Jakmile jsem to dořekla, náhle jsem uviděla jak se z nebe ke mně snáší veliký kříž. Byl tak nádherný, z úplně neznámého, nepopsatelného materiálu a já si v duchu pomyslela: „A kde je Ježíš?“ A jen odezněla tato myšlenka, najednou jsem věděla, že vedle mne stojí postava. Věděla jsem, že je to ON. Ježíš přišel za mnou a začal mi promlouvat o tom, že On za mě zemřel na kříži, že On je ta Cesta, Pravda a Život. A ještě mnohá jiná poučení a slova určená konkrétně pro můj život. Byla ve mně velmi malá dušička. Měla jsem v tu chvíli strach. Jak může On, Spasitel a Stvořitel světa, za mnou přijít a mluvit se mnou. Já tak špinavá a hříšná. A najednou jsem věděla, že už taková nemůžu dál být. A začala jsem Ho hned prosit za odpuštění mých hříchů. Za to, aby mě přijal a už mě nikdy neopouštěl. A On to udělal. Nejen, že mě nikdy neopustil, ale má se mnou a já s ním obecenství. Miluje mě tou nádhernou láskou, kterou jsem si dříve ani nedovedla představit. Uzdravuje všechna má zranění, která jsem obdržela ve svém starém životě, a prokazuje mi každý den, jak moc mě miluje. A já jen můžu říct: „Ježíši, miluji tě….“ Jana Zwienerová, Kroměříž, září 2003