Úvodem svědectví poznámka správce webových stránek o tom, jak svědectví paní Žeravíkové našlo po téměř 70 letech cestu na stránky www.Ježíš.cz. Posuďte sami: přislo emailem 29.11.2005: ... Posílám Ti jedno svědectví od paní, která byla zázračně uzdravena O. Piem v r. 1938. Žije u nás ve Zlíně ( !!! ). Je zcela mimořádné. Dala mi ho Hanka Kubalová, která před nedávnem posílala k vám svoje svědectví. Ty okolnosti kolem toho svědectví jsou zajímavé, tak Ti je napíšu. Hanka před nedávnem četla knížku o O. Piovi a dívala se též na videokazetu o jeho životě. Velmi si tohoto kněze oblíbila a moc na ni zapůsobil. Několik dnů na to přišla za ní do práce starší paní na nějaké krevní odběry. Hanka pracuje v laboratoři jako zdravotní sestra. U té paní si všimla, že má zvláštní kůži, jinou než ostatní lidé, ale zdravou. Když se jí na to ptala, paní se rozvykládala o tom, že trpěla od dětství tzv. "hroší kůží "a díky O. Pia, který se za ni modlil, byla zázračně uzdravena. Tak skoro po sedmdesáti letech vydala toto svědectví (pokoušela se i dřív, ale nebyl o něj zájem) a zrovna naší Hance! V tak velkém městě jako je Zlín, kde teď zrovna bydlí. Paní žije osaměle, proto ji Hanka chodí navštěvovat. Takto Bůh dává lidi dohromady, ty, kteří se zrovna potřebují :-) Konec citátu. PROHLÁŠENÍ PANÍ LUDMILY ŽERAVÍKOVÉ ZE ZLÍNA O JEJÍM UZDRAVENÍ NA PŘÍMLUVU OTCE PIA : Já, Ludmila Žeravíková, rozená Vranková, narozená 4. 9. 1928 v Babicích u Uherského Hradiště, vydávám svědectví o svém uzdravení, kterého se mi dostalo na přímluvu P. Pia v roce 1938. Podle vyprávění mé matky se mi po několika hodinách po porodu začaly tvořit na kůži po celém povrchu těla puchýře. Po nějaké době začala kůže praskat a narůstat v šupinatý tvar popelavěšedočerné barvy. Kůže byla tvrdá, suchá, bez podkožního tuku a musela se stále ošetřovat drsným kamínkem a mazáním čistou vazelínou. Rodiče byli z mého zdravotního stavu nešťastní, zvláště proto, že oba starší sourozenci neměli žádné zdravotní potíže. Rodiče se mnou navštívili místního 1ékaře MUDr. Petrželku, který mě odkázal do fakultní nemocnice v Brně u sv. Anny na Pekařské ulici. Později jsem byla 1éčena v okresní nemocnici v Uherském Hradišti u pana primáře Valiny. Protože léčení v naších poměrech nepomáhalo, 1ékaři mě odeslali na léčení do Vídně. To bylo v roce 1934, když mi bylo 6 let. Zde jsem se léčila 2 měsíce. Nemocnice se jmenovala "Všeobecná nemocnice" /Algemeine Krankenhaus/. Lékaři byli z mé nemoci, kterou označili jako ICHTIÓZA, bezradní a řekli známým mých rodičů, kteří se jmenovali Kožíškovi - pocházející z Československa a skrze které jsem se vlastně na léčení do Vídně dostala - aby si mne vzali zpět, že si s mou nemoci nevědí rady. Kožíškovi si mne proto vzali k sobě domů, bydlela jsem u nich v bytě na ulici Hiteldorfstrasse 211 ve Vídni. Zde mne ošetřovali koupáním a mazáním. Cítila jsem se u nich jako u vlastních rodičů. Navštěvovala jsem s nimi bohoslužby v jednom vídeňském kostele. Jednou po mší svaté o mne projevila zájem jistá pani, známá Kožíškových, která jím poradila, že bych mohla s výpravou poutníků z Vídně navštívit Řím a setkat se zde se stigmatizovaným knězem P. Pio. S poutní výpravou do Itálie jsem jela jako desetileté děvče v roce 1938. V létě roku 1938 jsem přijela s poutníky z Vídně do Itálie. V San Giovanni Rotondo naše výprava navštívila P. Pia. Pamatuji si jen na to, že za Otcem Pio šel kněz z naší výpravy a poprosil ho skrze tlumočníka, aby se za mně pomodlil s prosbou o mé uzdravení. Dále P. Pia poprosil, zda bych mohla zároveň přistoupit k prvnímu svatému přijímaní, jelikož jsem ještě nebyla. P. Pio po krátkém zamyšleni řekl tlumočníkovi, že budu uzdravena. Zároveň mu řekl, že příští den ráno mi osobně při mši svaté podá první svaté přijímání. Kněz výrok Otce Pia o mém uzdravení oznámil celé výpravě. Na druhý den ráno jsem byla s ostatními členy naší výpravy na mši svaté P. Pia, při které mi tento kněz podal první svaté přijímaní a já jsem pocítila z jeho stigmatizovaných ran na rukou vůni, jako z nejkrásnějších šípkových růží. Po mši svaté zavolal P. Pio kněze naší výpravy a předal mu pro mě malý dřevěný křížek se slovy: „Nikomu bych jej nedal, ale vím, že u ní nebude opovrhován!" Několik let jsem i z tohoto křížku cítila vůni po šípkových růžích. Tuto vzácnou památku na P. Pia s úctou uchovávám dodnes. V Itálii jsme se s celou výpravou zdrželi asi 14 dnů a za tu dobu se kůže postupně začala uzdravovat a já jsem po částech ze sebe sundávala obvazy, kterými bylo celé tělo obvázáno. Šupiny po částech upadávaly a též mizela špinavě černá barva. Po návratu z Itálie jsem znovu bydlela u rodiny Kožíškové. Pani Kožíšková potom navrhla devítidenní modlitební pobožnost k P. Piovi, abych se pak mohla jít ukázat ošetřujícím lékařům. Devátý den zazvonil u naších dveří nemocniční zaměstnanec a řekl, abych přišla do nemocnice na prohlídku. Hned na druhý den mě přijal pan primář Matras, který mě předtím léčil a když mě uviděl zalomil rukama a zvolal: "Co jste s tím dítětem udělali?" Pani Kožíšková mu vyprávěla celý můj příběh z pouti do Itálie. Na to pan primář řekl: "Tak to je zázrak." Tlumočník P. Pia si dopisoval s tou vzpomínanou jistou paní, která nám poradila navštívit Otce Pia a ještě za pobytu ve Vídni jsem se od ní dozvěděla, že ji tlumočník napsal, že P. Pio po mém uzdravení velmi trpěl, takže se jeho nejbližší obávali, že zemře. Tímto na sebe vlastně vzal moje utrpení. Po návratu z Itálie do Vídně jsem zůstala u rodiny Kožíškové až do osmnácti let. Bohužel nemám na potvrzení mého svědectví žádné lékařské zprávy ani doklady, ale mohu toto dosvědčit svými fotografiemi z doby před a po uzdravení. Prohlašuji a zároveň věřím v to, že se v mém případě jedná o existenci nadpřirozeného Božího zásahu, který se uskutečnil prostřednictvím přímluvy P. Pia, čímž dotvrzuji i pravdivost výroku pana primáře Matrase z Vídně, což také stvrzuji svým vlastnoručním podpisem. Ludmila Žeravíková, Zlín K fotografiím: Shora desetiletá Liduška Vranková, fotografie její nemoci, fotografie po uzdravení a foto otce Pia, na jehož přímluvu byla Božím zásahem Liduška zázračně uzdravena.