A On přišel...
Následuje den D. Po strašné hádce s přítelem Tomášem, kdy už nelítaly vzduchem pouze slova jsem na dně. Říkám si, že už mi nemůže být hůře, ani když odevzdám svůj život Bohu a myslím při tom na knížku o Joni. Poklekám v obývacím pokoji na koberec a volám:“ Pane Ježíši, přijď a zachraň mě! Dávám ti svůj život!!“
Jmenuji se Simona Černochová, je mi 40 let a tady je příběh o mé cestě k Ježíši Kristu.
Pocházím z Frenštátu pod Radhoštěm, kde jsem se svým mladším bratrem Jirkou vyrůstala v milující a nevěřící rodině. Co se týká Pána Boha, mé první vzpomínky se vztahují k 2. třídě, kdy jsme s kamarádkou Svatavou chodívaly domů ze školy a ona se mnou hovořila o stvoření světa, Stvořiteli a o věcech po smrti...Já jsem vždy tvrdě oponovala a tak jsme naše rozhovory uzavřely sázkou – o 1 milión korun, že po smrti už nic není. (Ach, Svaťo, pokud budeš číst tento článek, odpusť mi, prosím, ten dluh...)
Dalšího podobného člověka, Jako Svaťu, jsem potkala v 17ti letech na vysoké škole. Mezitím se rodiče rozvedli, přestěhovali jsme se do Kopřivnice, já vystudovala gymnázium a dostala se na VUT do Brna. Jako většina mladých lidí jsem toužila po lásce, pravdě a měla spoustu nezodpovězených otázek. Ale vysokoškolské koleje nabízely pouze lásku bez závazku, večírky a diskotéky, alkohol a díky Bohu, ještě tenkrát ne drogy.
Píše se rok 1988.
Světlou výjimkou mezi mými přáteli je věřící kamarád Jakub. Bere mě s sebou mezi mládež, do rozsáhlé skupiny věřících lidí kolem 19ti let, kteří se v Brně kvůli režimu polotajně scházejí k biblickému vyučování a k modlitbám. Kázáním sice moc nerozumím, ale velice mne udivuje, kolik mladých lidí se tady modlí k Ježíši Kristu. Vždyť přece náboženství je pro staré babky. Časem však docházím k závěru, že Bůh existuje a Ježíš je skutečný. Považuji však tyto pravdy pouze za rozšíření vlastních vědomostí. ( Alespoň budu mít čím ohromovat kluky... )
Když pozoruji vztahy mezi spolužáky a v rodině, je mi jasné, že opravdová láska neexistuje, všude je jen samá promiskuita, lež a přetvářka. Takže nejlépe udělám, když si budu pořádně užívat a urvu od života, co se dá. Jinak to nevidím.
Bez dohledu rodičů je většina mých spolubydlících jako utržená ze řetězu. Rozšiřuji jejich řady. A do toho všeho mne navštěvuje můj kamarád Jakub. A že se za mne modlí a postí. A pořád mluví o nějakém znovuzrození. Vůbec tomu nerozumím a stále více zabředávám do „kolejního bahna“.
Až jednou večer. Pomalu se stmívá, ležím v posteli, v myšlenkách se vracím o pár měsíců zpět. Je mi z toho, jak nakládám se životem, dost bídně. „Tohle jsem přece nechtěla, to jsem to dopracovala, v 19ti,“ vzdychám...V myšlenkách oslovuji Ježíše Krista (vím už přece, že je) a říkám mu, jak by bylo dobré, kdybych mohla začít znovu, kdyby se jenom dal vrátit čas.
Vůbec jsem nečekala, že se něco stane! Najednou stojí Pán Ježíš vedle mé postele. Není vidět očima, ale cítím ho celou svou bytostí. Vyzařuje z něho TAKOVÁ LÁSKA, „že by se dala krájet“, celý pokoj je jí plný. Vůbec to nechápu. Otáčím se na Pána s otázkou: „Jak mě můžeš milovat, když jsem taková mr....?“. A brečím a brečím a brečím.
Ráno popisuji Jakubovi svůj noční zážitek s Ježíšem. Nevěřícně kroutí hlavou a půjčuje mi knížku Joni. Je o dívce, která poté, co dala svůj život Bohu, ochrnula a stala se zcela závislou na pomoci druhých. „Tak to tedy NE, PANE“ , říkám Kristu, „ takhle nechci skončit!“ „ Raději budu žít BEZ TEBE.“
Rok 1994.
Po ukončení školy žiji se svým klukem Tomášem v pronajatém bytě. Čím dál méně si rozumíme a čím dál více si lezeme na nervy. Také můj mladší brácha Jirka se mi odcizil. Poslouchá hudbu, která je mi protivná – nějaký OBOROH a chová se divně. Říkám mu svatý muž. Moc se s ním nebavím. Je úplně MIMO.
Najednou bráchu potkávám na autobusové zastávce. Vytahuje z kapsy malou modrou bibli a ukazuje mi, jak mě má Bůh rád. Cítím se poslední dobou tak zle, že tomu nemohu uvěřit. Celou cestu domů si povídáme. Dnes už si vůbec nepamatuji, o čem, ale vím jistě, že mě zarazila Jirkova láska ke mně. Takový můj bratr nikdy nebýval.
Následuje den D. Po strašné hádce s přítelem Tomášem, kdy už nelétala vzduchem pouze slova, jsem na dně. Říkám si, že už mi nemůže být hůře, ani když odevzdám svůj život Bohu a myslím při tom na knížku o Joni. Poklekám v obývacím pokoji na koberec a volám:“ Pane Ježíši, přijď a zachraň mě! Dávám ti svůj život!!“ … A ON PŘIŠEL (a všechno vzal do svých rukou, ale o tom až někdy příště).
Simona Černochová (členka AC Kopřivnice), srpen 2010
Kategorie:
Zobrazeno 12637x