Vy však hledejte jeho království a to ostatní vám bude přidáno Lk 12,31 Rodiče mě vedli Pánovou cestou. Vzpomínám, si, že už v dětství jsem často byla užaslá a plná radosti při vyprávění o stvořitelském božím díle; jak pod tatínkovým vedením při obdivování krásy boží přírody, tak také při prvním seznamování se s dějinami spásy v hodinách náboženství. Když jsem pak uzavřela církevní sňatek s chlapcem, který vyrůstal v podobných podmínkách, věřila jsem, že stále jdu správnou cestou. Oba (tradiční) věřící, zamilovaní, ve vlastním bytě, zdraví, plní písniček. Spoléhali jsem jeden na druhého. Ale nemodlili jsme se společně a ani jsme spolu nechodili do kostela. Radost a štěstí se u mne nenápadně změnily ve smutek, pláč, nespokojenost a odmítání. Stále jsem toužila jít cestou s Pánem, být v rodině i ostatním lidem užitečná, ale nedokázala jsem manžela přesvědčit. Naopak dvě malé děti a jeho neochota být nám oporou i ve víře způsobily, že jsem podlehla jeho způsobu života bez Pána. Hledala jsem dobré rady, jak se vrátit k živé víře, ale marně. Teprve když jsem v tiché osobní modlitbě na květnou neděli v r. 1996 odevzdala do Ježíšových rukou život svůj i všech, které mi svěřil, bez výhrad, začaly se dít zázraky. Ihned! Pán mě okamžitě přivedl do společenství bratrů a sester, kterému dal právě vzniknout a spolu jsme vykročili na cestu ozářenou Duchem svatým. Ještě v tom roce jsme se setkali s komunitou Jan Křtitel přímo v našem městě. Potom Pán připravil možnost setkávat se s komunitou jeden celý rok pravidelně každý měsíc na mších svatých s modlitbou za uzdravení v milovaném městě Kroměříži, kde jsem byla obdarovaná množstvím nádherných bratrů a sester. Prožila jsem tolik úžasných, krásných i těžkých věcí, že se mohu po sedmi letech s ostatními podělit o zkušenost, co bylo a je v mém životě důležité. (Mk 4,26-7 S Božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak). Dát Boha na první místo (Lk 14,26 Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem), uvěřit Pánovu povolání, nechat se obdarovat a nechat Ježíše, aby každý den vítězil nad strachem ve mně (Iz 43,1 Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi má). Zpočátku to vůbec nebylo jednoduché, odjíždět na kurzy od dospívajících dětí, ale manželské rozdělení bylo už tak hluboké, že jsme spolu nekomunikovali, a tak mi ani nemohl nic zakázat. Pán mi dal nezaslouženou milost úplné důvěry v jeho přítomnost a opouštěla jsem rodinu velmi často. Chtít žít podle slova J 13,15 Dal jsem vám příklad, chtít uvádět do života to, co jsem přijímala v komunitě; např. dům modlitby jsem několik let nemohla mít doma a vystřídala jsem několik domů svých přítelkyň. Dnes už přicházejí rybičky k nám. Důležité bylo také rozhodnout se ovládat svůj jazyk – nereptat, vzdávat Bohu chválu (Ž 116) a vyhlašovat pravdu; denně se modlím „Ježíš je Pánem mého manžela“. Bratři a sestry v komunitě jsou pokladem, kde je mé srdce. Pán mi právě tady daroval novou píseň, radost, pokoj, zaslíbení pro dvě dnes už dospělé děti i pro manžela. Komunita je boží dar, který každý člověk nemá. Uznejte, není náš Pán úžasný? Vždyť si použil italské bratry, aby jedna maličká sestra z Moravy nalezla odpověď na otázku J 1,19 „Kdo jsi?“.   Anna Vavřinová, Kyjov, 45 let