Jmenuji se Marcela Vašíčková a je mi 28 let. Před 13-ti lety jsem se začala zajímat o smysl života. Nemohla jsem se smířit s tím, že po smrti není NIC. V roce 1991 už byla nějaká náboženská svoboda a už se více mluvilo na téma víra, ale v roce 1989 se u nás angažovaly svými letáky a nabídkami na setkání hlavně sekty a já jsem si s jednou začala psát německy do Rakouska. Po dvouletém psaní si s touto sektou (nerozlišovala jsem slova sekta - církev, Bůh byl pro mne jeden a církev taky a učení o Bohu také jedno), tedy po tomto dopisování ve mně uzrála myšlenka, že přece po smrti je život, že je Bůh a jaký, i když v podání sekty - byli mými prvními apoštoly, jiní nebyli ani v rodině, ani ve farnosti, protože kostel u nás nebyl, a co je fara jsem se dozvěděla, až jsem začala mluvit o bohu nesmyslně a mamka mě tam poslala, ať se to vyjasní. Byla tam (dnes již řeholní sestra) Maruška Kristýna, a ta mi vysvětlila, že to, co čtu, není křesťanské. Pak jsem nějakou dobu hledala ještě mnoho odpovědí na otázky, ale ten největší zážitek, že Ježíš je živý, i dnes pro mne je spojen s filmem JEŽÍŠ - příběh podle Lukášova evangelia. V té době se mne dotklo Pánovo slovo, až jsem se rozplakala. Po této strastiplné cestě ze sekty do církve jsem asi od roku 1991 - 2 začala chodit do farní kaple i s mou mladší sestrou. Zažily jsme krásné rodinné farní společenství. Od roku 1994 u nás v Hustopečích stojí kostel sv. Václava s kaplí sv. Anežky, a já, doufám, že se své víry nikdy nezřeknu už proto, jak strašné pro mě bylo tápání a hledání otázek po smyslu života, kterým je pro mne nyní Bůh - láska k Němu a k bližním. Věřím a doufám, že ve víře a lásce vytrvám v dobrém až do konce. Všem přeji pokoj a dobro. Marcela Vašíčková, Hustopeče