Počátek mého obrácení začal v době, kdy jsem začala chodit na střední školu, když mi bylo kolem 15-ti let. Vyrůstala jsem ve věřící rodině. Chodila jsem každou neděli do kostela. Myslela jsem si o sobě, že jsem věřící, považovala jsem se za věřící, i když jsem v Boha pomalu, ale jistě přestávala věřit. Kromě nedělních návštěv kostela a kritizování farářova kázání se u nás o Bohu nemluvilo, nemodlili jsme se společně. Potom později, když jsem začala přemýšlet o životě a jeho smyslu, nevěděla jsem, kdo má pravdu, jestli komunistická ideologie, kterou nám ve škole od ranného mládí vtloukali do hlavy, nebo jestli je pravda, co se učíme v náboženství. Přestala jsem věřit v Boha, protože jsem nebyla schopna přijat, že je Bůh dobrý a přesto je ve světě tolik utrpení a zla, že tak dlouho žijeme v komunistické nesvobodě - v té době jsem si nedovedla představit, že by to někdy mohlo skončit, a taky proto, že jsem se nechtěla bát, z komunismu si pamatuji akorát atmosféru strachu, bála jsem se a nevěděla jsem čeho. Přestala jsem věřit v satana, protože jsem se ho nechtěla bát, a potom se mi Ježíšova oběť na kříži zdála být nesmyslná. S těmito myšlenkami jsem skončila s Bohem a těšila se na to, až budu dospělá a nebudu muset chodit do kostela. Naši rodiče po nás chtěli (mám ještě sestru a bratra), abychom s nimi chodili do kostela v neděli na mši. Asi v 15-ti letech jsem začala chodit na zábavy spolu s děckama z dědiny a současně pro klid rodičů každou neděli do kostela. Někdy byla na zábavě nuda, tak abych dostala lepší náladičku, začala jsem pít. Někdy jsem toho vypila víc, než jsem snesla. A někdy jsem cítila dost silně rozpor mezi mým životem a tím, co jsem slyšela v neděli v evangeliu. Neměla jsem ale sílu přestat pít a přestat chodit na zábavy. Ale vnímala jsem svoje rozdvojení. I když jsem nevěřila v Boha, řídit se jeho slovy jsem považovala za moudré, i když pro mě to nebyla slova Boží, ale pouze lidská, protože jsem v Boha nevěřila. Chodila jsem do školy na zdravku a ve třídě s námi byly 2 děvčata, které byly věřící a šťastné, za svou víru se vůbec nestyděly. Ty jednou učitelka o vánocích požádala, aby nám řekly, proč se slaví vánoce. A ony začaly mluvit o Ježíšovi. Já jsem se v té době považovala za věřící, i když jsem nevěřila, chodila jsem v neděli do kostela, ale jinak jsem si žila svůj život, jsem najednou vzpomínala: "Ježíš , - to jsem už někdy slyšela." Zastyděla jsem se, že se považuji za věřící a při tom vůbec nic nevím, chtěla jsem se stát věřící a chtěla jsem se více dovědět o Ježíšovi. Začala jsem hledat v duchovní literatuře odpověď na svoje otázky, náš tata měl doma schovanou převyprávěnou bibli z roku 1947, přečetla jsem ji. V té době zrovna začala sametová listopadová revoluce, konec komunistické vlády a příchod svobody, a duchovní literatura se začala objevovat v obchodech, což dříve nebylo.   Tak jsem pokračovala ve svém životě v hledání Boha - chodila jsem do kostela v neděli i ve všední den, četla jsem duchovní literaturu a zároveň jsem chodila s děckama na zábavy, kde jsem dost pila a někdy se dostala do trapných situací. Někdy jsem měla vlivem alkoholu dobrou náladu, ale někdy na mě přišly myšlenky, pocity zbytečnosti života, nesmyslnosti. Jednou jsem s takovými myšlenkami, když jsem byla opět na zábavě, šla, ani jsem nevěděla kam, vůbec jsem o tom nepřemýšlela, kam kráčím a náhle jsem uslyšela silný, jasný hlas: "Co tady prosím tě děláš?" Zastavila jsem se, otočila se, abych zjistila, kdo to se mnou mluví, ale šum lidí, kteří byli na zábavě a seděli na lavičkách, byl vzdálený a nesrozumitelný, kdežto ten hlas byl silný a byl blízko. Musela jsem mu dát za pravdu, rozhodla jsem se, že už nebudu pít, ale protože to na zábavě pro mě nebylo možné, přestala jsem chodit na zábavy. Nejprve jsem si dala zákaz 2 roky. Bylo to pro mě velmi těžké. Všichni kdo mě znali, se ptali, co se mi stalo a proč už nechodím na zábavu. Mě to na zábavu pořád táhlo, ale chtěla jsem vydržet své předsevzetí. V té době jsem pokračovala ve své duchovní četbě, ale bylo to velmi těžké období, protože u nás v té době nebylo žádné společenství, a to jsem potřebovala jako sůl. Po dvou letech už mě to na zábavu moc netáhlo, ale toužila jsem po společenství křesťanů, kde si budeme navzájem bratry a sestrami, jedna rodina. Hledala jsem lidi v naší farnosti, kteří by měli stejnou touhu jako já. V té době se u nás začalo scházet společenství dětí a mládeže - schola, kde se převážně zpívaly rytmické písně. Já jsem se společenstvím neměla žádné zkušenosti, nevěděla jsem, co mám dělat, toto společenství nebylo to, co jsem hledala. Až po dalších dvou letech v roce 1994 se v naší farnosti našlo asi 6 lidí, kde jme se společně modlili, četli Písmo sv., přijali Pána Ježíše jako svého Pána a Spasitele a snažili se žít jako rodina Božích dětí. Tak jako se vyvíjí každý člověk, i toto společenství mělo svůj vývin, měnili se členové, ale společenství a touha po společenství s Ježíšem pořád žije. Stejně jako toto společenství, četba duchovní literatury - Písma sv, životopisy svatých aj. mi vždy pomohly a působily jako oázy v poušti mého života duchovní cvičení, rekolekce, charizmatické konference, kurzy Filip a Společenství, setkání mládeže aj., které mi pomohly načerpat sílu do všedního dne (někdy jsem se cítila jako duchovní narkoman). Když se člověk nachází ve velkém shromáždění stejně nebo podobně smýšlejících lidí, připadá mu všechno lehké a snadné, a potom doma musí bojovat se svou vlastní leností a pohodlností, aby byl věrný svým závazkům a dobrým předsevzetím. Nejlepší je každý den vždy znovu celý odevzdat Bohu do jeho rukou spolu s celým svým životem, aby On mne vedl, On mi ukazoval cestu, On ve mně myslel, mluvil, konal a použil mě tak, jak On chce. Moje obrácení neproběhlo ze dne na den, byl to dlouhý proces, který ještě neskončil. Bůh dovede použít jakýkoli materiál, aby si z něho udělal svůj nástroj. Bůh se obrací i na tebe: A ty, Izraeli, služebníku můj, Jákobe, tebe jsem vyvolil, potomku Abraháma, mého přítele, tebe jsem vychvátil z končin země, zavolal jsem tě z odlehlých míst, řekl jsem ti: "Ty jsi můj služebník, tebe jsem vyvolil, nezavrhl jsem tě." Izajáš 41,8-9 "Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel. Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval ..." Iz. 43,1,3.4 Marie Utíkalová, Mezice