Sedím si u kávy a dívám se na svíčky, s láskou si tu mlsám vanilkové rohlíčky a najednou jsem duší zpátky, tak před čtyřiceti lety, dívám se, kterým oknem Ježíšek s dárečky vletí a jestli už venku padá sníh…aspoň jedna vločka, ať můžu řádit na saních a aby utekl mi čas, hraji si na velkou ... život si maluji růžovou pastelkou.

   Mám čtyři panenky, mé nejmilejší hračky, dělám si auto v pokoji ze sedačky a jedeme na výlet. Pak letím do práce, mávnutím proutku se auto mění v lavice či školku a panenky a plyšáci se pod návalem úkolů kymácí. Po chvíli mě to nebaví, hra na kancelář mě chvíli zabaví. Vypisuji bločky, papírky, učím se zlehýnka účetní manýrky. A pak, že si člověk život nevytváří sám, když o tom dnes přemýšlím, vše co jsem si vysnila, jsem buď měla, nebo mám …

A tak jsem si vysnila svého prince a jednou tajně šeptala mamince, že už ho mám. Pravda je, že našel si mě vlastně sám. Kdybych mu na plese židli nezasedla, možná bych osud svůj jinou cestou vedla. Ale Bůh to tak chtěl a věděl proč to dělá, v závoji bílém celá rozechvělá, stála jsem jako mladá paní a zdálo se, že celý svět se mi klaní. Netuše co vše nás spolu čeká, zamilovala jsem se do člověka s čistou duší a ještě nám to spolu sluší! Za krátko, když uslyšela jsem křik co vjel mi za víčka, přivedla jsem na svět prvního človíčka. Ten pocit nejkrásnější na světě, ten první pohled maličkého dítěte a otazníčky v očích:“ Copak mě tu čeká? Co ty jsi ženská za člověka? Proč jsi mě nenechala v teple? Bránil jsem se tak vztekle…“ A já ho hladím , říkám si, holenku, tak už mám vysněnou první panenku. Netrvalo dlouho, necelé dva roky, vlastně času kousíček a už se k nám hlásil z nebe další človíček. Přišel zas vánoční čas a s rolničkou, obdaroval nás Bůh malou holčičkou. Panenka mrkací s očima jak tůně, spinká si tu tiše a mně srdce stůně. Stromeček už doma zacinká a hošík se ptá: „Kde je moje maminka? “ „Já jsem tady můj broučku, hlídám ti sestřičku potichoučku. Spinká a připomíná andílka“…to byla letos hezká nadílka!

   Byli jsme čistí, šťastní, životem nadšení a tak přišla doba prvního našeho zkoušení. Život náš běžel rychleji než bych chtěla a začal nám uštědřovat rány jak z velikého děla. Vystřelilo nás to hodně vysoko mezi kmeny, no my jsme na to však nebyli připraveni. Úspěch a bohatství oslnilo nás velice a všude kolem vybuchovaly světlice. Nevěděli jsme jak „být bohatý“se život žít musí, najednou se člověk sám sobě někdy hnusí. Žili jsme v jiném světě plném lesku a nečekali vůbec ránu blesku. Kolem nás duše milé, nesmělé a proti tomu falešní přátelé. Za peníze mohli jsme si koupit všechno...dovolenou, drahá auta, dětem drahé hračky, sedali jsme večer s vínem a smíchem do sedačky. Je těžké poprvé žít v tomto lesklém boji a najednou zjistíš, že jsi po kolena v hnoji. Přestalo se dařit…to se někdy stává, když se z peněz zatočí vám hlava. Dá se to přežít, jenom se hůř spává. Kde jsou teď všichni přátelé? Už neplácají tě vesele. Prý dobře nám tak, ať si to zkusí. Máš z toho všeho kůži husí, ale bojuješ dál…tak se to přece musí. Mysleli jsme, že jsme ztraceni, však stáli jsme zas JEN pevně na zemi.

   Chtěli jsme znovu letět vzhůru a rychle zahnat tuto noční můru. Chtěli jsme být znovu svými pány. Však Bůh měl s námi zcela jiné plány. Vysílal nejdřív signály v domnění, že nás zpomalí. Smrt a život ukázal nám velmi z blízka, však v našich očích byla to jen tříska. Když to tedy takto těžké s námi bylo a nepomohly nám lekce, usoudil Bůh, že přistupoval k nám moc měkce. Zvolil tedy těžší zbraně, bylo to jak z Bible, moře se z nebe na zem lilo a spláchlo nám i to málo, co nám ještě zbylo. Voda nám vzala všechny naše statky a já se tehdy vrátila v pokoře do své role matky. Měla jsem už dost bojů o cestu vzhůru z vřídel, toužila jsem mít jen lásku a pár malých dětských křídel.

Ale mé touhy byly jiné než mé lásky, umírající cit mi začal dělat vrásky. Naše duše šly každá jiným směrem a já měla pocit, že se spíš jen perem. Že každý jinak vidí svoje bytí, žít ale bez sebe …to nebylo k žití. A tak když vystříleli jsme všechny zbraně, řekl Bůh: „ No, mrkneme se zas na ně!“ A protože ho nic nepředčí, použil na nás zbraň největší! Po deseti letech poslal nám třetí panenku, to byl ale chlapák, holenku! Nádherná duše v něm přišla mezi nás a náhle zastavila ten valící se čas. Ten maličký človíček, bránil mě před celým světem jak prádlo kolíček!  Všechno se náhle změnilo a znovu nás to všechny spojilo.  Zdálo se, že čas už rány scelí, že už nic na světě nás nerozdělí. Neměli jsme nic, jen sami sebe a tři největší dary, seslané přímo z nebe. Stáli jsme opět čistí na startovací dráze a zas nám láska svítila z naší tváře. Jeden by řekl, že tady román končí a život začíná…ale to, co jsme doposud zažili, byla jen taková malá svačina… Snad zkouška Boží, jak moudří jsme teď měli býti, rozjela příběh dál a věci začaly se díti.

   Objevily se kolem nás úplně nové tváře, přibývaly nové kontakty do diáře. Taková nová krásná tapeta, přicházející z dálky, ze světa. Jen jsme si nevšimli v té růžové páře, že jsou to stejné duše jako dříve, jen mají jiné tváře. S vděkem a touhou, že můžeme začít znova, jsme se rozdělili a má láska daleko od domova, začala znovu lepit naše hnízdo ptačí s tím, že jeden pokus ke štěstí nám už stačí. Byla to vcelku hezká léta, i když žít tak daleko od člověka, kterého milujete, není snadné. Ale dá se přežít všecko. Opět se dařilo. Co napadlo mě? „Chci mít další děcko!“ V kostele jsem se tiše modlila a panně Marii kde co slíbila. A tak se jednoho dne stalo, že se děvčátko malé poprvé nadechlo a rozplakalo. Hedvábný teplý uzlíček mi ležel na těle, zatímco krůpěje potu stékaly mi po čele. A tak jsem, aniž bych to kdysi tušila, měla svou čtvrtou panenku, kterou jsem si v dětství vysnila. Raráška s modrým párem očí, který do každé legrace s velkou chutí skočí.

Byla jsem šťastná, jak jen máma může a pro své čtyři děti svlékla bych se z kůže. Nebylo asi nic, čím bych se trápila, až nemoc mou euforii zhatila. Byly to pro mě velmi těžké chvíle a sundaly mi ze dne na den růžové mé brýle. Klečela jsem v noci na zemi zlomená, poprvé ze srdce Boha prosila a volala:“ Čím jsem tě Bože můj tak naštvala? Neber mámu mým dětem prosím, dokážu ti, že jen lásku v srdci nosím a nic než láska pro mě není, ušetři je toho utrpení! Panno Marie, matko Boží, pomoz mi prosím!" Už jsem nic neslibovala, jen tiše usedavě lkala. Nebylo mi líto sebe, ani maličko, ale dětí…pukalo mi srdíčko. Tehdy jsem poprvé ucítila dotyk Boží, jako by mi někdo dlaně na hlavu vložil, jako by mě hladil, těšil zas a znova, ještě dnes nejsem schopna najít správná slova, která by popsala co jsem prožila. Tehdy poprvé jsem Boha fyzicky cítila. Ten rozhovor trval snad jen chviličku, ale já pak měla zvláštní klidný pocit v srdíčku. Po nějakém čase dostala jsem jeden velký dar – lékařskou zprávu, co mi lékař dal a tam bylo psáno, že se zázrak stal! Bez nějakého pochybení, nečekaně došlo k uzdravení. Věděla jsem, že to není náhoda, byla to přece naše dohoda. Byla to výzva, co posílit mě měla a už brzy jsem svá slova dokázati měla.

   Nejstarší syn domů, Božíčku, přivedl mi už trochu větší holčičku. Myslela jsem, že jen jeho láska milá, však pro mě v pátou panenku se brzy proměnila. Život se k ní nechoval moc vřele, byla to spíš jízda…byla jako mládě vyhozené z hnízda. Srdce se mi svíralo nad jejím osudem a tak jsem si řekla, že tomu přihlížet nebudem. Roztáhla jsem svoje křídla ptačí, aby už z hnízda nevypadla, že už to jednou stačí. Když k tomu všemu umřela ji maminka, byla to pro ni moc smutná chvilinka. Slíbila jsem v úctě její duši, že jí z dcery vychovám ženu, jak se prostě na mámu sluší. Dnes už vím, že jsem slib splnila a její duši tak klid vrátila. Pátá panenka dnes učí jiné děti psát písmenka.

S mou láskou jsme se tehdy viděli jen málo, ale když jsme byli spolu, vždycky to za to stálo. V srdcích jsme měli jen sebe a snad by mi můj princ přinesl i modré z nebe. Však každý měl svou práci, on tam a já tady a já najednou viděla víc zápory než klady. Nejvíc mě trápilo velice, že neviděl, co měl. Ty nové tváře starých duší obklopily ho velice, říkaly jak moc mu to sluší a jeho štědré srdce sály jak pijavice. Říkali mu jak je úžasný a skvělý a všichni se z něho jenom dobře měli. Lhali mu a neměli v tváři ruměnec a já si v té společnosti připadala jak vetřelec. Nepatřila jsem tam a oni to věděli…říkala jsem tehdy, když jsme spolu sami večer seděli. Pravda ale někdy bolí a špatně se poslouchá, i když s láskou se ve sklenici s dobrým pitím zašplouchá. Mockrát jsme si ale na tu chvíli oba vzpomněli, když po letech jsme už podruhé zase nic neměli.

Porušila jsem svůj slib a jak mi jednou řekla jedna úžasná to paní:“ Jsi tu pro rodinu a ne pro podnikání… Tví nejbližší Tě potřebují k životu, tak nepodnikej a sekej dobrotu!“ Taky jsem to věděla, ale jen správné věci člověk v životě nedělá. V touze zachránit mého prince před dalším životním pádem, rozjela jsem neskutečnou jízdu ke zničení samospádem. Rvala jsem se za něj jako silná lvice, ale v tomto boji nešlo vyhrát více. Hra byla rozehraná velice a já neměla dostatek sil ani munice. Nepřátelé byli silnější a neštítili se lží, vůbec ničeho . Já byla zoufalá a srdce mé hrůzou křičelo! Nešlo nic zastavit, ani nic vzít zpátky …z lásky té největší, zbyly nám jen výčitky a hádky. Po letech boje náhle vše skončilo, zlověstné ticho se všude rozlilo. Vyčerpaná, zničená, všechno jsem to vzdala a tu životní lásku málem pochovala. Neměli jsme opět nic a vlastně ani sebe, zbylo jen pusto, prázdno, spousta otazníků a jen uplakané nebe.

   To zlověstné ticho rozbilo až bouchnutí mříže a já se pak sama vracela domů. Těžko říct, kdo z nás dvou víc trpěl jako zvíře….Seděla jsem v kostele a opět plakala:“ Kam jsem se to Bože můj v životě nakonec dostala? K čemu to všechno bylo? Ten pocit bezmoci, když nemohl jsi nám ani Ty pomoci? Nemáme nic, ani střechu nad hlavou, jediné co cítím…křivdu, beznaděj a duši bolavou. Jak jsi mohl dopustit, že mou lásku zavřeli, obviněnou lživě svými přáteli? Zůstala jsem sama, nemám ani práci, tak tedy Bůh lidské duše kácí?“ Odpověď byla jasná jak blesk z nebe: “Tentokrát holka, zachraňuju já Tebe! To co se stalo je má vůle Boží, pochopíš časem, jaký dar jsem Ti tak vložil. Vím, že jsi pochopila dřív než Tvůj princ, Tvoje láska, že falešní přátelé nejsou v životě dobrá sázka. Tak teď si každý projdete kus cesty s tím svým křížem, tentokrát každý sám a bez sebe. Abyste konečně oba pochopili, že tudy Vaše cesta životem nevede. Však přijde čas, to všechno skončí, tehdy až nebude pochyby, že když dovolím Vám spolu býti, budete žít už bez chyby. Až pochopíte, proč jste tady byli, že bez mé vůle, byste zpět nic nevrátili. Že jste jen malé bytosti, však srdce máte ryzí a ten kdo dokáže milovat, nikdy mi není cizí. Vím, že co teď se Vám děje v duši hořkne a zabolí, však nehledejte ve mně nepřítele. Trpět víc než unesete já nikdy nedovolím. Jsou to jen životní lekce, ať zbytek života už prožijete lehce! “

   A tak jsme začali skoro v padesáti znova. Já v nájmu, bez práce a můj muž bez domova ... Každý sám, však stále spolu, bohatší než kdy dříve, sedneme snad po letech zas k jednomu stolu. Ty největší poklady, které nám zbyly, bychom za nic na světě nevyměnili. To nejlepší co v nás kdy bylo, se v našich dětech odrazilo. Ten čas kdy jsme byli od sebe, využil Bůh efektivně pro nás a taky pro sebe. Přivedl mi do života nové přátele, kteří ve víře, v lásce žijí už pár let vesele. Když mi bylo těžko, mí drazí se mnou byli a mé zatoulané kroky k Bohu obrátili. A tak po letech mého hledání, došlo náhle k srdečnému setkání. Konečně jsem Boha srdcem uslyšela a jednou Bibli, ty pro mě pomyslné dveře, se zatajeným dechem otevřela.

   Četla jsem v slzách, že odpouští mi všecko a milovat mě bude na vždy, jako táta svoje děcko. Že končí těžké období, co doposud jsem žila a abych se od něj už nikdy neodvrátila. Bylo to něco úžasného! Tak naučila jsem se žít s Bohem a ne vedle něho! Teprve teď jsem všechno pochopila. I můj život, co jsem do teď žila a celý jsem ho náhle převrátila ... Teď už se zase usmívám, když se za sebe i do budoucna někdy tiše zadívám. Vím, že budu mít ještě čas abych všem tu pomoc s láskou oplatila zas. Ještě nevím jak, kapsa prázdná zbyla, tak třeba jen tím, že jsem tady byla, že jsem někoho byť jen pohledem, úsměvem či slovem potěšila…to vše jsem už dávno pochopila. Bože, už vím, proč jsem se narodila ...

   Adventní věnec krásně tu svítí a já si přemýšlím o dalším mém bytí. Když před rokem svíčku první jsem zapálila, co přijde do večera, jsem vůbec netušila. Po obědě zavolal mi tatínek, ať přijdem na koláče … o hodinu později jsem slyšela jen maminku, jak usedavě pláče. Zemřel nám doma, právě když jsem přišla. Klečela jsem u něj, hladila ho, modlila se a plakala, však obrovský klid co přináší jen Bůh, jsem z celého srdce vnímala. Dnes je to už rok co se to přihodilo a já se usmívám k nebi, aby ho to potěšilo.

   Tak marně přemýšlím, jak to tenkrát bylo, co se mi při hře mé ještě přihodilo? Co jsem si ještě v pokoji před „telkou“, kreslila tenkrát tou růžovou pastelkou. A i když žádná pohádka není bez zvonce, můj příběh jsem zatím nechala bez konce…… A to je vše, co vyprávět jsem Vám chtěla. O jedné cestě, marnotratné dceři, o návratu, odpuštění, o tíži, o jedné obrovské Lásce na kříži….

   Bohu díky.

                                               Tamara+