Tento týden jsou ve farnosti Ostrava-Třebovice lidové misie. Ten, kdo zažil ví, že každá mše má misijní promluvu na jiné téma. Dnes jsem opět plná očekávání spěchala na mši svatou s promluvou „EUCHARISTICKÁ SLAVNOST“. Kostel byl plný lidí, šla jsem tedy na jistotu a obsadila židli na kúru. Byla to krása a krásná slova, myšlenky, …které zaznívaly v mých uších, ale ty tu rozebírat nechci. *** Přímluvy nebyly, otec nás vyzval k tomu, abychom své prosby… vše, co Mu chceme odevzdat, předložili u adorace, která byla na samý závěr mše svaté. Byl přistaven stolek, na kterém bylo kadidlo. Vyzval nás, abychom přistupovali k Němu – celá rodina, či jednotlivě v zastoupení celé rodiny :o ) A můžeme pokleknout, svěřili a řekli Mu, co chceme, všechna trápení, radosti… dali zrníčko kadidla na rozžhavené uhlíky, třeba se mu podívali do očí… a dodal, že Ti, kteří by nepřicházeli opravdově, ať raději zůstanou v lavicích. Lidé přicházeli a varhaník hrál a hrál. A já se také po chvíli přidala s radostí k davu. Vybavil se mi ten zástup, který kdysi kráčel za Ježíšem, aby mohl naslouchat Jeho slovům, či dotknout se Jeho šatů. Jakmile jsem užuž měla příjit před samotného Pána, začala jsem se bezdůvodně třást po celém těle. Nedá se to nazvat zimnicí, ani trémou, okolí jsem nevnímala. A najednou tam stojím. Tak blízko. A nejen já, ale celá má rodina. Byla tam se mnou – maminka, sestra,… všichni. A tu mi došlo, co se píše u Lukáše 7,6 – že opravdu nejsem hodna Jeho příchodu ke mně. Úplně jsem cítila Jeho svatost, čistotu, božství… a já? svou slabost, hříšnost, pouhé lidství… slzy se mi draly do očí. Nebyla jsem hodna se mu podívat do očí, usmát se, jak nás povzbuzoval kněz.. Takovou slabost… Nazývejme věci těmi pravými jmény – žádná pokora z mé strany, ale uvědomění si, kolikrát jsem jednala proti Jeho přikázání, zalíbení… vědomě se mu v mých skutcích ba i myšlenkách (no jéééje) vzdalovala… a to vše v pár okamžicích. Uvědomila jsem si svou velikost… ta nepatrná. Vybavují se mi slova jedné písně: „Před Tvou tváří, můj Pane, cítím hříchu mého tíž.“ To už jsem měla oči plné slz a chvěla jsem se celým tělem. Pozvedla jsem oči k Němu vystaveného na oltáři a „pohlédla mu do očí“ a víte co? On se usmíval. Tak krásně – otcovsky – se usmíval, že jsem úsměv musela opětovat. Jakoby mé poklesky u Něj nehrály vůbec žádnou roli… Téměř naslepo jsem nahmatala zrníčko kadidla, vložila ho na uhlík a kráčela na své místo se sklopenou hlavou, utírajíc si slzy. Jak jsem užuž byla u schodiště na kúr, kamarádka (btw maminka 3 dětí), která tam klečela mi pevně zachytila ruku a darovala mi jeden krásný pohled. Ono gesto mě potěšilo, ale trochu i překvapilo… možná mi bude časem dopřáno jemu porozumět, co mělo za význam. Klečím a shlížím na Něj, kancionál otevřený, ale nezpívám spolu s ostatními. Jen mlčky se nechávám hypnotizovat onou božskou září. Ať mi nikdo nevykládá, že Bůh není. Já Mu dnes byla na dosah ruky! Lenka, Ostrava, únor 2011