Jezis.cz

Křest Duchem svatým

Ludvík Šojdr

Je svátost biřmování v katolické církvi současně křtem Duchem svatým?

Jsou jiné svátosti v katolické církvi současně křtem Duchem svatým?

Co je a co není křest Duchem svatým?

Co působí křest Duchem svatým?

Je křest Duchem svatým vůbec potřebný?

Kdo křtí Duchem svatým?

Komu byl zaslíben křest Duchem svatým?

Může být každý pokřtěn Duchem svatým?

Jsem pokřtěn Duchem svatým?

Jak poznám, zda jsem nebo nejsem pokřtěný Duchem svatým?

Jaké je ovoce křtu Duchem svatým?

Je křest Duchem svatým nějak důležitý?

Dvanáct, a jistě by se našlo i více důležitých otázek, kolem křtu Duchem svatým.

Když s nimi byl (Ježíš) u stolu, nařídil jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma: "Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní." Sk 1,4-5

Jan vydal svědectví: "Spatřil jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. A já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: `Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.´ Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží." Jan 1,32-34

Zeptal se jich: "Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?" Odpověděli mu: "Vůbec jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý." Pavel řekl: "Jakým křtem jste tedy byli pokřtěni?" Oni řekli: "Křtem Janovým." Tu jim Pavel prohlásil: "Jan křtil ty, kteří se odvrátili od svých hříchů, a vybízel lid, aby uvěřili v toho, který přijde po něm - v Ježíše." Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jméno Pána Ježíše. Jakmile na ně Pavel vložil ruce, sestoupil na ně Duch svatý a oni mluvili v prorockém vytržení. Těch mužů bylo asi dvanáct. Sk 19,2-7

Nechci řešit teologický problém. Nechci vytvářet teologickou stať o křtu Duchem svatým. Chci říci své svědectví a svou osobní zkušenost. Věřím, že Duch svatý působí při svátosti křtu a věřím, že Duch svatý působí při svátosti biřmování. To je nejen teologická, ale jednoznačně i praktická realita.

Přesto si dovolím odmítnout časté tvrzení, že svátost biřmování je současně i křtem Duchem svatým. Ano, měla by být. Ale realita je taková, že není. Svátost biřmování je teologická skutečnost. A je to současně obřad. Ale není to křest Duchem svatým, byť je to jistě cíl této svátosti. Křest Duchem svatým není žádný teologický pojem ani obřad, ale realita, která vždy zcela promění život člověka. I navenek zcela viditelně. VŽDY. Bohužel toto nelze říct o svátosti biřmování. (Jsem smířen s tím, že mi stovky teologů vysvětlí, že nemám pravdu, ale nyní mně nejde o teologická odůvodnění neviditelného, ale o viditelný praktický život). Ano, mnozí jsou při svátosti biřmování také pokřtěni Duchem svatým a tato svátost tak dochází svého cíle. Nedovolím si zde ale raději odhadnout, jaké je to procento..

V čem je problém?

V čem tkví základní problém? Problém je, že Božího Ducha nelze uzavřít do lidského obřadu a nařídit mu vbourání se do lidského srdce, které někdy touží více po čemkoliv jiném, než po „svatbě“ s Božím duchem.

Jisté je, že na sto procent není problém na straně Ducha svatého. Duch svatý chce přijít. Chce přijít vždy. Není větší přání na straně Ducha svatého, než vstoupit se svým Božím majestátem do lidského srdce. Problém je právě jen a jen na straně lidského srdce. Jeho nepřipravenosti, uzavřenosti, netečnosti, velmi často pramenící z neinformovanosti.

Je realitou, že Duch svatý nepotřebuje obřad či teologickou skutečnost nazvanou svátost biřmování, aby do lidského srdce vstoupil a člověk Jím byl pokřtěn. Vím, o čem hovořím, protože to je má osobní zkušenost. Byl jsem pokřtěn Duchem svatým o několik let dříve, než jsem přijal svátost biřmování. A naopak ze svého okolí znám mnoho lidí, kteří byli Duchem svatým pokřtění až několik let po svátosti biřmování.

Ovšem co je asi nejsmutnější, znám daleko více lidí, kteří byť prožili svátost biřmování, do dnešního dne Duchem svatým pokřtěni nebyli. A to, co platí o Božím lidu, platí beze zbytku i o pastýřích. A tak Duch svatý stále čeká, aby mohl křtít biřmovaný Boží lid, ale i biřmované kněze, biskupy a kardinály…

Proč o tom píšu?

Proč vůbec tyto řádky? Můžeme si totiž namlouvat cokoliv. I to, že jsme byli u biřmování a jsme tedy pokřtěni Duchem svatým. A můžeme svou evangelizační sterilitu i evangelizační sterilitu našich farností omlouvat čímkoliv. Počtem poutí, počtem křtů, počtem křesťanských pohřbů, kvalitou charitních služeb, počtem mší svatých.

Církev existuje, aby evangelizovala. To je její prvotní a hlavní poslání. A pokud to nedělá, nebo to dělá pouze nepřímo, neplní poslání svého zakladatele, ale stává se jen jakýmsi postupně vymírajícím zájmovým náboženským sdružením.

Ježíš věděl, proč řekl apoštolům, aby nikam nechodili, dokud nebudou pokřtěni Duchem svatým. Bez tohoto křtu by mu totiž nebyli k ničemu. Vrátil by se ke své původní práci rybářů a dnes by o křesťanství nikdo nic nevěděl.

Pokud chceme začít se změnou v našich vymírajících farnostech, musíme začít tady. Žádat a očekávat pro svůj duchovní život křest Duchem svatým. A je jedno, zda jsme již byli biřmování nebo nebyli. Nejde o obřad. Jde o srozumitelné rozhodnutí mého rozumu, mé vůle i mého srdce, že chci, aby byl Ježíš Pánem mého života. A to jsou otevřené dveře ke křtu Duchem svatým, protože Pán dobře ví, že bez Jeho Ducha nikdy mým Pánem nebude. A to platí i opačně. Pokud nechci předat Ježíši vládu nad svým životem, mohu být stokrát biřmovaný a může na mne vkládat ruce celý kardinálský sbor včetně Svatého otce a nikdy Božího Ducha nepřijmu. Zavřené dveře. Je ovšem otázka, zda tato prostá informace před biřmováním vůbec probíhá…

Samozřejmě, „na petlici zavřené dveře“ mého srdce mohou být mým minulým životem. Petlicí může být aktivní okultismus, léčitelství, reiki, satanismus, ale i nevědomá vnitřní zranění z mého života, z dětství, včetně prenatálního období. To vše ale chce Ježíš uzdravit a podobné „petlice“ ze srdce odstranit. Ale to všechno žádá rozlišení těchto skutečností a prostor, kde se můžeme vzájemně za naše zraněním uzavřená srdce modlit. Chtě nechtě jsem doputoval od křtu Duchem svatým až ke Škole křesťanského života nebo k malým skupinkám (evangelizačním farním buňkám), kde své vnitřní uzdravení, rozhodnutí odevzdat život Ježíši, křest Duchem svatým, i další duchovní růst a službu druhým, mohu postupně začít prožívat.

Nepochybně je dostatečné množství prostředků k obnově farnosti. Stačí jen uchopit a využít to, co se osvědčilo a nese ovoce jinde. Není nutno vymýšlet nic nového. Jen už konečně začít… Ludvík Šojdr, červen 2013