Jak jsem byl zachráněn - nezkráceno
... až po čtyřech dlouhých letech utrpení, bolesti a neustálých útocích jsem porozuměl tomu, co mě tak zklamalo a jak strašně jsem byl ďáblem obelhán...
Vyrůstal jsem v ateistické rodině. Jako malý chlapec jsem se měl velmi dobře. V té době byl pro mě otec synonymem všemohoucnosti a já ho velmi miloval – jak jen malý chlapec může být schopen. Pro mě byl můj otec absolutní asi tak jako pro většinu mých vrstevníků. Žil jsem s pocitem naprostého bezpečí, který mi poskytoval můj otec. Jenže v tomto světě netrvá nic věčně a tak jak šly léta, začal jsem být postupně konfrontován s realitou, že můj otec, kterého nade vše miluji, není všemohoucí, jak jsem celý svůj život věřil. Jako malý chlapec jsem si to neuměl vysvětlit a ani to pojmenovat. Vnímal jsem to jako jakýsi nejasný pocit. Postupně, jak jsem si začal uvědomovat, že otec není všemohoucí, se ve mně začal ztrácet pocit jistoty a bezpečí. Začínal jsem se bát. Nedokázal jsem pochopit, proč otec, kterého jsem až doposud tak miloval, najednou nemůže splnit mé požadavky a potřeby. Neuměl jsem si to vysvětlit jinak, než že jsem někde udělal chybu a on mě proto přestává mít rád. Dospěl jsem k závěru, že se musím víc snažit, abych si získal zpět jeho lásku. Začal jsem hledat způsoby, jak se mu zavděčit, jak se mu zalíbit. Čím více jsem se snažil, tím méně se mi to dařilo. Nakonec jsem dospěl k závěru, že mě přestal mít rád. Nechápal jsem proč, když jsem ho tolik miloval. On to vnímal zase opačně, jako že on udělal někde chybu a tím ztratil moji lásku. Tak se mezi námi zvětšovala propast až jsme přestali spolu komunikovat. V té době jsem končil základní školu a nastupoval na školu střední. Bylo krátce po revoluci a tak se doslova roztrhl pytel se všemi možnými kurzy bojových umění a posiloven. V hloubi srdce jsem si připadal nechráněný, zraněný, opuštěný a prázdný. Hrozně jsem se bál. Navenek to moc nebylo vidět. Snažil jsem se to zamaskovat dobrým chováním, sebeovládáním, slušnou mluvou. Byl jsem fascinován filmy s tématikou bojových umění. Byl jsem jako u vytržení, když jsem měl možnost trénovat Kung-Fu, karate, taekwondo či chodit do posilovny. Měl jsem v sobě vizi mladého inteligentního muže se svalnatou postavou perfektně ovládající bojové umění. „Až tohle všechno budu mít, tak už se nebudu muset bát ...“ říkal jsem si ve svém srdci. Trénoval jsem velmi intenzivně, abych tuto vizi naplnil. Trénoval jsem průměrně 3 až 4 hodiny v denně, šest dní v týdnu. Takto tvrdě jsem trénoval asi tři roky. Studoval jsem, posiloval a trénoval. Za tu naději, že se stanu silným a nebudu se muset bát, mi to stálo. Taky jsem si chtěl vydobýt ztracenou lásku.
Z prostředí bojových sportů byl už jen kousek k různým filozofiím. Asi jako první jsem poznal zenový budhismus. Byl jsem uchvácen. Mé neurčité pocity najednou dostávaly jména a já si začal pomalu uvědomovat, že s mým okolím skutečně není něco v pořádku. Postupně jsem pronikal do „tajů“ zenové filosofie. Po nějakém čase mi to už nestačilo a potřeboval jsem víc.
Od zenu byl kousek k přemýšlení o nadpřirozenu a různých záhadách. Bylo otázkou času, kdy zatoužím tyto jevy poznat víc a blíž. Tím jsem se dostal k magii. Z předchozího „studia“ jsem věděl, že se světem není něco v pořádku. Zatoužil jsem to „dát do pořádku“. Rozhodl jsem se že budu dělat jen bílou magii, protože tu čermou jsem dělat nechtěl, poněvadž jsem nechtěl dělat zlo, ale jen dobro ….
Následovalo nekonečné období hledání a čtení knih a pokusů. Stále jsem se nemohl ubránit dojmu, že to nemá hlavu ani patu a připadalo mi to chaotické. Každý autor tvrdil něco jiného, každý se odvolával na nějaký druh síly či moci, jejíž původ nedovedl přesvědčivě vysvětlit. Snažil jsem se v tom najít nějaký řád, ale nic uspokojivého jsem nenašel. Prošel jsem magii, alternativní medicínu, léčitelství. Stále častěji jsem nacházel zmínky o bohu, o jakémsi univerzálním stvořiteli, který všechno stvořil a vše mu náleží. Moje experimenty mě začínaly nudit ubíjet. Začínal mě znehucovat ten zmatek, který v tom byl. Bohužel jsem si nevšiml, že zatímco takto experimentuji, něco se děje s mým okolím i se mnou samým – nebo přesněji ve mně ... Postupně jsem potkával podobně zaměřené lidi a asi dva roky jsem spolupracoval s jednou paní, která působila naprosto seriózním dojem a měla i pedagogické vzdělání. Až později mi Duch Svatý ukázal, že to byla čarodějka. V té době jsem měl představu, že čarodějky létají na koštěti, mají bradavici a černého kocoura a smrdí. Jenže tato bydlela v novém domě a měla asi osmý stupeň z deseti stupňů své metody a pořádala kurzy této své metody. Sám jsem absolvoval asi dva stupně. V té době jsem už byl v hodně špatném psychickém stavu. Měl jsem stále horší deprese, nečekané návaly zuřivosti. Nálada se mi dokázala změnit během půl minuty z nejlepší v nejhorší. Hledal jsem u ní pomoc, protože její metodu jsem považoval za úžasnou. Spočívala v nalezení příčiny problémů a odstraněním této příčiny a tím i vyřešení původního problému. Naprosto mě to fascinovalo. Toužil jsem také pomáhat lidem. V této době jsem se už pohyboval v oblasti reinkarnace, různých světů a začínal jsem mít i nadpřirozené zážitky. Vůbec jsem nepozoroval, jakou cenu za to platím. To, co jsem prožíval, nebylo nic ve srovnání s tím, co mělo ještě přijít. Nevšiml jsem si prohlubujícího se pocitu odloučenosti, opuštěnosti. Nevšiml jsem si stále hustší temnoty a sítě, které se kolem mě stahovala. Nevšiml jsem si své stále větší svázanosti různými postupy typu: než udělám to a to, musím zjistit z karet nebo pomocí kyvadla kdy a jak to bude nejlepší, aby se to povedlo, je rozložení energií správné apod. Ďábel umí tyto stavy dokonale odůvodnit, takže člověk žije v klamu, že je vlastně vše v pořádku … Žil jsem v klamu, že toto je pravý duchovní, nadpřirozený život a že tyto věci jsou prostředkem k tomu abych tento „nový život“ co nejlépe poznal ...
Po nějakém čase jsem od té paní odešel a chtěl jsem se věnovat léčitelské „dráze“. Chtěl jsem otevřít poradnu, kam by lidé mohli přicházet a dostávat řešení na své problémy. V té době jsem neměl absolutně tušení, co dělám. Když se na to dívám dnes, tak si uvědomuji, že jsem chtěl být jako Bůh, ke kterému by lidé přicházeli a dostávali řešení a já bych pak žil z jejich obdivu a úcty a respektu. Byl bych pak milovaný, chtěný, uznávaný a nemusel bych se bát, protože by mě měli všichni rádi. Toto je jedna z charakteristik satana – on chtěl být také bohem …. (Iz 14:13-14)
Prodal jsem tedy svou firmu a odebral se do ústraní, abych měl klid na přípravu své duchovní činnosti. V té době jsem už o bohu něco věděl – přesněji řečeno – myslel jsem si, že o bohu něco vím. I jsem se k němu modlil. Ó všemohoucí bože udělej ….. Pracoval jsem intenzivně s kyvadlem, rozvíjel jsem své telepatické schopnosti, komunikoval se svými „duchovními učiteli“ a „anděly strážnými“. Mělo to jednu vadu – nikdy jsem přesně nevěděl s kým mluvím. Jen nějaký hlas mi něco povídal. Prožíval jsem postupné odcizení. Navíc jsem si po určité době začínal připadat duchovnější než ti ostatní a pokládal jsem je za méněcenné. Oni mi přeci nemůžou rozumět, když jsou na nižším duchovním stupni. „ Budu jim muset pomoci“, říkal jsem si. Stále jsem si neuvědomoval, cenu, kterou za toto platím. Prožíval jsem hrozné záchvaty strachu, ale vždy bylo po ruce dokonale logické vysvětlení od mých „učitelů“ v tom smyslu, že se mi otevírá duchovní zrak a že vydím tu špínu hříchu ze které díky jejich „pomoci“ a své vytrvalosti časem vyjdu. Mýval jsem i naprosto reálné sny, kde jsem byl s „hodnými“ mimozemšťany, kteří nám pomáhají v duchovním růstu a čekají, až svrchovaný stvořitel dá pokyn a oni nás zachrání ve svých lodích ….
Vrcholem všeho bylo, když jsem se „dopracoval“ k hinduismu. Tehdy jsem to vnímal jako vyvrcholení mého snažení, ale dnes to vidím jako vrchol svého úpadku. Myslím, že náboženství je jedna z nejhorších věcí, které vůbec jsou, ne-li přímo ta nejhorší. Dostal jsem novou naději, přesněji moje naděje na šťastný a krásný život byla ještě více upevněna a posílena – měl jsem pocit vítězství – už jsem věděl, kde to najdu a teď jsem poznal jak k toho dosáhnu. Poslední dvě věci, které mě dělili od mého vytouženého štěstí od lásky a radosti. Těšil jsem se, jak se vítězně postavím před svého otce a s nově získanou láskou obnovím náš vztah a pak budem zase všichni šťastní jako dřív. Každý zralejší křesťan určitě ihned pochopí kdo je kdo v této vizi popsané v předchozí větě. Tehdy jsem to vnímal tak, jak jsem to právě popsal, ale ve skutečnosti to bylo touha beznadějně padlého stvoření vrátit se zpět k Bohu Otci, zpět domů. Dnes vím, že to v překladu znamenalo: „Až najdu a získám nový život, budu se moci vrátit zpátky domů k tátovi a pak bude všechno dobré.“ Jenže v té době jsem tomu nerozuměl, vnímal jsem to tak jak jsem to vnímal a byl jsem nesmírně nadšený, že jsem konečně přišel na to, jak se dostat z té hrůzy ve které jsem byl. V srdci jsem si říkal: „Teď už vím, že to je v bohu a že se tam dostanu když očistím svou božskou podstatu od nánosu hříchu za náležité a intenzivní pomoci svých učitelů – když budu dělat skutky a rituály, které jsou přešně dané a autorizované duchovními velikány Indie ... tak postupně očistím svou hříšnost a budu moci splynout s bohem stvořitelem ...“ Dostal jsem novou naději, že konečně získám zpět ztracenou lásku. Byl jsem jako oslepený. Byl jsem ochoten obětovat téměř cokoliv. Neviděl jsem, jak se kolem mě vše boří. Byl jsem vzteklý, zlý a agresivní, ale bylo mi to jedno. Myslel jsem si, že to mám nadosah, že stačí jen krůček a mám to … takový malý kousíček …. Každý, kdo se opovážil, byť nechtěně, vztáhnout ruku na tuto mou naději, byl okamžitě mým nepřítelem. Ve svém srdci jasem ho okamžitě popravil. Myslím, že pokud by Ježíš nezasáhl, stal by se ze mě náboženský fanatik a nebo stálý obyvatel psychiatrické léčebny a asi bych nemusel jít daleko k fyzické likvidaci svých „nepřátel“. Naprosto jsem neměl nejmenší tušení, že že jsem si právě zadělal na dlouhé roky bolesti a utrpení. A už vůbec jsem netušil, že přijde čas, kdy se mi tato „úžasná a naprosto skvělá naděje“ stane zdrojem nejtragičtějšího a nejtraumatičtějšího zklamání v celém mém životě. Že se stane horou, bránící mi poznat pravou lásku, pravého Otce a pravého spasitele ...
Rozhodl jsem se, že budu žít z víry a tak jsem se odhlásil z pracovního úřadu a věnoval se „hledání“ boha, či spíše vydal jsem se na pro své „štěstí“ ... Meditoval jsem a pilně „studoval“ hindské spisy. V poslední fázi mého úpadku jsem byl ve stavu, kdy jsem měl deprese od rána do večera, měl jsem agresivní myšlenky a věděl jsem, že se blížím k bodu, kdy se něco stane a tohle vše se projeví i navenek. Zatím jsem to vše ovládal svou vůlí, ale postupně mě to přemáhalo. Zároveň v mém nitru rostla potřeba najít si duchovního učitele, který by mě vedl. Měl jsem noční můry a ráno jsem si přál, aby byl už večer a večer jsem si přál, aby bylo ráno. Dostával jsem záchvaty zuřivosti, kdy jsem cítil nezvladatelnou potřebu nějak si ublížit. Ani nemusím říkat, že vztahy v rodině byly na bodu mrazu nebo spíše pod bodem mrazu. Už jsem neměl svou vůli. Někdo nebo něco moji vůli ovládalo. Nebyl jsem schopen se na nic soustředit a hrozně jsem zapomínal. Byl jsem ve stavu, kdybych nejraději utopil celý svět – bez sebemenší lítosti. Podle mě si to všichni zasloužili … byli to přeci bídní neduchovní červi, kteří neměli potenciál na to, aby pochopili moji božskou moudrost ….. a to mě pěkně vytáčelo ….
Takto ubohém stavu jsem potkal křesťany, kteří mi povídaly o Bohu a o pánu Ježíši. Byl jsem nepopsatelně pyšný a považoval jsem je za duchovní štěňata. V srdci jsem si říkal: „Copa mi asi tak můžou nabídnout? Dyť ani neví že po smrti se člověk převtěluje a dokonce ani nemají žádné nadpřirozené schopnosti ...“ Každopádně mi jejich vyprávění v určitých bodech zaujalo a tak jsem nad tím přemýšlel. Když jsme se potkaly podruhé, opět jsme si povídali. Za nějaký čas mě jeden pozval na kávu a já souhlasil. V té době jsem byl zbitý jako pes a tak jsem neměl ani sílu vzdorovat. V hloubi srdce jsem moc dobře věděl, že už to dlouho nevydržím a že jestli nenastane nějaký zázračný obrat, tak se stane něco hrozného. Každý, kdo ví jak vypadá podzimní pole rozježděné traktorem, si může velice snadno udělat představu o tom, jak vypadalo mé nitro.
On my povídal věci o pánu Ježíši. Věřím, že Ježíš to udělal tak, aby mi to připadalo podobné jako věci které jsem „studoval.“ Zaujalo mě to a když mi nabídl pozvat pána Ježíše do svého života, po chvíli váhání jsem souhlasil. Ještě za asistence dalších křesťanů jsem odříkal modlitbu spasení a pozval pána Ježíše do svého života. Nestalo se nic. Očekával jsem nějaký fantastický duchovní zážitek, ale nic takového se nestalo. Vypotácel jsem se z bytu a vrátil se domů. Nevšiml jsem si ničeho, ale po třech dnech jsem si uvědomil, že celé ty tři dny jsem byl v naprostém klidu. Věřím, že mi tehdy Ježíš tímto klidem potvrdil platnost mého vyznání – že takto potvrdil naši smlouvu.
Problémy kolem mě sice existovaly dál, ale byly jakoby za sklem. Po třech dnech toto zmizelo a já byl opět uprostřed rozbouřených vod. Jako by mě někdo vzal a hodil zpět do víru. Jenže s tím rozdílem, že deprese postupně ustupovaly. Postupně se mi přestávali ukazovat démoni a já pozvolna přijímal své uzdravení. Nebylo to ze dne na den, ale v období řádově měsíců se vše začínalo měnit. Byl jsem pozván na shromáždění. Moc se mi tam nechtělo – přesněji řečeno vůbec se mi tam nechtělo, ale řekl jsem si, že když jsem jim to slíbil, tak tam půjdu, abych od nich měl pokoj. Navíc jsem jsem ve svém nitru byl zchromlý hrůzou z předcházejících „duchovních“ zkušeností a tížila mě nepopsatelná samota a opuštěnost, kterou jsem už přestával být schopen unést. Každý, kdo zažil strach a hrůzu takové intenzity, že už nebyl schopen ani křičet ani brečet ani nic dalšího, jen ten ví o čem mluvím. Strach byl pro mě téměř fyzicky hmatatelný. Když jsem přišel na shromáždění, bylo velmi zajímavé kázání, které mě oslovilo. Věřím, že Bůh to udělal tak, že jsem toto vyučování vnímal opět podobně jako věci kterými jsem se zabýval.
Nicméně stále jsem na křesťanství hleděl jako na jednu z mnoha cest k Bohu. Zdálo se mi to trochu nudné – žádné projevy moci, žádné duchovní zážitky, žádní „duchovní učitelé“ … Po mé první návštěvě ve sboru jsem si říkal, že už jsem svému slibu dostál a teď se vrátím ke svým meditacím – i když jsem byl v takovém stavu v jakém jsem byl – stále se mi to zdálo zajímavější, než někde zpívat ve sboru a dokonce u toho zvedat ruce – přišlo mi to trochu uhozené. Proto jsem se rozhodl, že už příště nikam nepůjdu a budu si pěkně v klidu sám doma rozvíjet svou duchovnost. Jenže nastal jeden z mnoha klíčových okamžiků v mém životě. Druhý den, mi zavolal pastor a ptal se, jestli se mi něco nestalo, když jsem včera nepřišel. Jeho hlas byl velmi milý a přívětivý a já okamžitě rozpoznal v jeho hlase zájem – nebyla to formalita. V tu chvíli nebylo na světě nic, co by mě více zasáhlo. Klidně by přede mnou mohl stát největší mág světa se svými kejkly nebo nějaký velký jogín a nikterak by to se mnou nepohnulo, ale tento jediný krátký telefonát byl pro mě šokem. Celý život jsem žil v dojmu, že na mě nikomu nezáleží, posledních pět let jsem strávil ve stále se prohlubující prázdnotě a odcizení a najednou, když už jsem byl téměř smířený s nemožností jakkoliv změnit tento stav opuštěnosti, samoty a odloučení, mi zavolá člověk, kterého jsem viděl jednou v životě a zajímá se o to, jestli se mi něco nestalo. V jeho hlase bylo něco víc než jen pouhá starost. Bylo v něm něco, co jako blesk prošlehlo mým zničeným srdcem, proniklo tvrdou slupkou a zasáhlo mě kdesi v hloubi mé bytosti o které jsem ani nevěděl, že je součástí mě samého. Věřím, že si ho použil Ježíš, aby zasáhl mé srdce plné rezignace a zklamání. Okamžitě jsem se rozhodl, že příště musím přijít. Nezajímalo mě kázání, nezajímali mě lidi, nezajímala mě „muzika“ kterou tam hráli – zajímalo mě jediné – mihotavá naděje, že přeci jen snad existuje někdo nebo něco, kdo o mě má zájem … jakoby se mihlo světlo naděje byť v převeliké dálce a téměř nepostřehnutelné.
Tak jsem začal chodit do sboru. V té době jsem ve svém nitru cítil nejasnou potřebu někoho, kdy by mě vedl a vyučoval. Ze své dřívější „praxe“ jsem věděl, že potřebuji tzv. Gurua, tedy duchovního mistra, který by mě provedl úskalími duchovní cesty a v pořádku mě dovedl k domů, k Bohu. Ve sboru stále mluvili jen o Ježíši a zpívali a já se pomalu začínal opět nudit. Postupně jsem se rozhodoval, že se vrátím ke svým hindským spisům a začnu si hledat svého gurua. Jenže pak nastal další z klíčových okamžiků v mém životě. Po shromáždění si ke mně mě přisedl jeden kazatel a dal se se mnou do řeči. Vyptával se, jak vnímám Slovo, které se káže, jak pokračuji, jak se mi vede atd. Začal jsem mu vysvětlovat, co jsem dělal, jak jsem pozval Ježíše do svého života a že teď potřebuji svého duchovního mistra, který by mě vedl dál, kterému bych vše vložil do rukou. On mi řekl jednu krátkou větu, která pro mě byla jako rána palicí do hlavy. „Víš, náš duchovní mistr je Ježíš … “ Nedokážu popsat šok, který tahle kratičká věta vyvolala v mém nitru. Navenek jsem nijak nereagoval, protože jsem se naučil své emoce pečlivě skrývat, ale ve svém nitru jsem stál s vytřeštěnýma očima, s jazykem vypadlým až někam k pasu a neschopen jakékoliv smysluplné reakce. Tato věta pro mě byla hodně dlouho a ještě je oporou ve chvílích těžkých útoků, kdy ve mně všechno vřelo zlostí a nenávistí a kdy jsem měl obrovské pokušení celé křesťanství zahodit, považovat ho za špatný vtip a vrátit se na „pravou“ duchovní cestu rituálů a vnitřního sebeočišťování … Z tohoto shromáždění jsem odcházel vnitřně uspokojen - „našel jsem svého duchovního mistra. “ Z mých předchozích „studií“ jsem moc dobře věděl, co pojem duchovní mistr obnáší – někdo, komu se cele odevzdáme, někdo komu vložíme do rukou celý svůj život a v důvěře se jím nechám dovést zpět k Bohu – domů.
V té době jsem skoro vůbec netušil, o co v křesťanství, přesněji řečeno v životě s Ježíšem Kristem jde. Bohatě mi stačilo, že mám svého duchovního mistra. Od té doby jsem chodil do sboru mnohem raději. Po nějaké době se opět stalo, že jsem se začínal na shromáždění nudit a tak jsem se rozhozhodl, že příště už nepřijdu. Něco ve mně jakoby mi řeklo: Nikam nejdeš, tady budeš.“ Bylo to jemné i autoritativní zároveň. Neodvážil jsem se neuposlechnout. Pomalu jsem začínal poznávat sborový život, ale v mém srdci byla hluboká rána, ktará se nechtěla za žádnou cenu zahojit. Bylo to obrovské zklamání. Prožíval jsem intenzivní vnitřní bolest, která mě tak oslepovala, že jsem nebyl schopen nějakým způsobem s touto bolestí cokoliv dělat. Nebyl jsem schopen ji ani formulovat natož s ní něco dělat. Až po čtyřech letech jsem tomuto stavu porozumněl do té míry, abych byl schopen ho jasně formulovat. Bylo to zklamání z boha a po nějaké době jsem porozumněl z jakého boha. Byl jsem zklamaný z toho, v co jsem věřil, z toho v co jsem vložil své naděje. Věřil jsem, že to co poznávám, je bůh a že mi bylo v životě mizerně jenom proto, že jsem ho ignoroval. Proto jsem se snažil všemožně potěšit boha. Věřil jsem, že bůh se mnou komunikuje skrze božskou jiskru, která je ve mně (jak učí východní filosofie) a že ho neslyším jen proto, že tato božská podstata zapadla do hříchu a teď je nutné ji správným způsobem očistit. Jediné, co jsem se tímto naučil, bylo uspokojovat jen sám sebe. Stal jsem se otrokem okolností a díky svému „životu z víry“ i břemenem pro ostatní. Když jsem poprvé slyšel, že všichni jogíni a velcí „duchovní mistři“ východu i všichni mágové, které jsem obdivoval, jdou do hořícího jezera (pokud nevydají svůj život Ježíši), byl jsem v šoku a vypořádával jsem se s tím přes půl roku. Nedokázal jsem se vyrovnat se skutečností, že jogín, který celý život sedí v jeskyni, medituje, rozvíjí své duchovní schopnosti a pak ke konci života, pokud nevydá svůj život Ježíši, jde do hořícího jezera. Postupně jsem poznával, že všechny duchovní aktivity, kromě aktivit pána Ježíše, jsou jen monstrózní podvod a podvrh od boha tohoto světa – ďábla. Jeho Bible nazývá otcem lži a vrahem od počátku. (Jan 8:44). On nabízí jen ubohou imitaci spasení, na jejímž konci je pád do hořícího jezera. Postupně jsem pochopil, že to co jsem původně chtěl, bylo spasení a že ďábel mi dal podvrh tohoto spasení v podobě návodu jak se spasit sám – takové „urob si sám.“ Ve skutečnosti však jde o absolutní rouhání vůči Bohu Otci a Ježíši, protože těmito aktivitami člověk plive po oběti Ježíše Krista a zcela otevřeně Jeho obětí pohrdá. Bible okultní a podobné aktivity nazývá ohavností:
Deuteronomium 18:10 - 13 Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti. Právě pro tyto ohavnosti Hospodin, tvůj Bůh, před tebou vyhání ony pronárody. Budeš se dokonale držet Hospodina, svého Boha.
(dále pak: Deuteronomium 7:26, Deuteronomium 13:13 – 17, Deuteronomium 17:2 – 5 atd.)
Na téma samospasení Bible jasně mluví takto:
Jan 3:5 – 6 Ježíš odpověděl: "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.
Skutky apoštolské 4:11 - 12 To je ten `kámen zavržený vámi staviteli, který se stal hlavním kamenem klenby´. A v nikom jiném není spasení, protože lidem není dáno jiné jméno pod nebem, v němž bychom měli být spaseni."
Na téma reinkarnace Bible říká:
Židům 9:27 - 28A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud, tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.
Na téma náboženských skutků a sebe zdokonalovacích metod a asketismu Bible říká:
Koloským 2:22 - 23 Jsou to lidské předpisy a nauky o věcech, které se použitím ničí. Vydávají se za moudrost jako zvláštní projev zbožnosti, sebeponižování nebo tělesné umrtvování, ale nic neznamenají pro ovládání vášní.
Na téma božské podstaty člověka Bible říká:
Římanům 3:23 všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy;
Římanům 3:10 - 11 jak je psáno: `Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha;
Celou dobu, co jsem dělal okultismus a náboženství někde hluboko v mém nitru bylo usvědčování, že to není správná cesta, že přijde den, kdy se to vše sesype. Myslel jsem si, že to je potvrzení toho, že žiji v hříchu a že to je pobídnutí k tomu, abych se z něj co nejrychleji dostal a abych to překonal a tak jsem meditoval ještě intenzivněji a tím zapadal hlouběji do bahna hříchu. Zklamání, že bůh se o mě nepostaral v mém životě z víry bylo nesnesitelné a neúnosné. Představoval jsem si, že budu jen studovat duchovní literaturu a modlit se a bůh se o vše postará. Když jsem po nějaké době nastoupil do práce, vnímal jsem to jako totální fiasko a několik dalších let jsem byl zmítán pochybnostmi. Ježíše jsem sice přijal, ale o bohu jsem byl přesvědčený, že je zrádce a podrazák a že mě nechal tolik let meditovat a trápit se jen proto, abych teď poznal, že jsem na nule. Přišel jsem o firmu, vztahy, peníze, nejlepší léta života. Po tom všem jsem byl jako troska vnitřně zchromlá strachem a vyplašeně vyhlížející, co mi bůh zase udělá. Vnitřně jsem byl rozhodnutý, že už s bohem nechci mít nic společného … že celou dobu jsem se snažil a nic pro mě neudělal a tak já pro něj také nic neudělám. Až po několika letech jsem pochopil, že tím bohem jsem byl já sám. Tak dlouho jsem zkoumal svou „božskou podstatu“ až jsem dospěl k „poznání“ , že jsem bůh. A tak když jsem chtěl potěšovat boha, tak jsem vlastně potěšoval sám sebe. Když jsem udělal rozhodnutí, že už bohu nedám žádnou lásku, protože jsem ho miloval a on mou lásku neopětoval, proklel jsem sám sebe, aniž bych to tušil a tak jsem si odpíral lásku a působil si tím jen další utrpení.
Následovalo období nepopsatelného zmatku a chaosu. Nevěděl jsem, čí jsem. Když jsem se rozhodl spálit své okultní knihy, měl jsem pocit, jakoby se proti mně všechno postavilo. Nešlo mi číst Bibli. Vůbec jsem to nechápal a myšlenky mi utíkaly pryč.
Ve sboru se často mluvilo a vyznávání hříchů a o odpuštění. Vůbec jsem tomu nerozuměl a znělo mi to jen jako fráze. Žil jsem v dojmu, že žádné hříchy nemám, protože jsem se jich zbavil při meditacích a díky tomu jsem mohl udělat další krok k Bohu tj. Přijmout Ježíše jako pána a spasitele. Po mnoha a mnoha hodinách modliteb mi začalo docházet, že meditacemi jsem žádné hříchy nevyřešil, že to bylo jen umrtvování mého vlastního cítění a zametání pod koberec. Naopak jsem se těmi meditacemi jen otvíral démonickým vlivům a činil vše jen horší a horší. Myslel jsem si, že to podle čeho chodím, je boží vedení, ale ve skutečnosti to byly ty hříchy a chtíče a démonské vlivy, o kterých jsem si myslel, že je nemám … tak moc jsem se nechal podvést. Vůbec jsem nereagoval na nějaké výzvy k pokání, protože jsem byl vnitřně natolik otupělý, že jsem necítil nic – žádné usvědčování, jen neúnosný pocit viny, který mi dával ďábel, který mě obviňoval z toho, že jsem odpadl od boha a teď půjdu do pekla. Hodně používal verše z Bible o odpadnutí a věčném zatracení. To bylo jako sůl do ran v mém nitru. Mé srdce bylo jako kámen a jen díky nekonečné trpělivosti a milosti pána Ježíše jsem mohl tímto obdobím hrůzy a utrpení projít.
On postupně vyjmul mé srdce kamenné a dal mi srdce masité (Ezechiel 11:19) Zrovna tak, jako mě v období před vydáním svého života Ježíši v hloubi nitra něco neznatelně říkalo, že to co dělám není správné, tak teď mě zase něco ujišťovalo, že to zvládnu a že přijde doba, kdy to bude všechno zase dobré. To trvalo čtyři roky, než jsem vyšel z největší hrůzy a mohl začít nějak normálně fungovat v běžném životě. Procházel sem obdobími zmatku, beznaděje, zklamání, touhy zemřít a nekonečného pocitu marnosti a zbytečnosti. Všechny snahy v mém životě zklamaly a selhaly a dříve nebo později se ukázaly jako nefunkční. Jediné, co skutečně řešilo mé problémy bylo poznání Pravdy. Je psáno:
Jan 8:31 .32 Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: "Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky.
Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými."
Ježíš postupně uzdravoval všechny šrámy a bolesti v mém srdci a proměňoval mé kamenné srdce na srdce, které začíná být schopno něco cítit, vnímat a prožívat. Jsem vděčný pánu Ježíši, že byl a je tak trpělivý a že mě s takovou trpělivostí provedl hrůzami okultismu a jeho katastrofálními následky. Měl jsem možnost pozorovat, jak Ježíš boří ďáblovi pevnosti v mé mysli a jak něžně uzdravuje mé zničené srdce. Po nějaké době se mi povedlo udělat první pokání, které mělo pro mě hmatatelné a hlavně okamžité výsledky. Pak jsem pochopil jednu důležitou věc. Můžeme vyznat své hříchy, Bůh nám je odpustí a přesto, že je máme odpuštěné, můžeme v nich nadále zůstávat. Ještě je zapotřebí třetího kroku a tím je PŘIJMOUT TO ODPUŠTĚNÍ do svého života !!! Byl jsem rozhodnut od Boha už nikdy nic nechtít a mé „zklamání z boha“ mi bránilo cokoliv od Boha přijmout. Bál jsem se, co mi zase udělá, čím mě zklame a hlavně o co zase přijdu. Na všechno jsem chtěl nejprve důkaz abych mohl věřit …
Dalším pro mě velkým objevem bylo, že vztah s Ježíšem má být osobní a že je možné poznávat ho osobně. Vynořily se však další následky náboženství – mé „poznání boha.“ Díky tomu, co jsem poznával v domnění, že poznávám pravého Boha, jsem si vytvořil představy jaký je bůh a jak jedná. Byly to představy, které jsem považoval za poznání. Z mého subjektivního hlediska se to jevilo jako když Boha znám a mám a tak když Pán Ježíš začal jednat a bořit tyto představy, vnímal jsem to, jako že odpadám od Boha. Bylo to provázeno nepopsatelnou hrůzou – hrůzou z toho, že padám zpátky do toho, z čeho jsem právě vyšel. Postupně jsem si uvědomoval, jak se moje „duchovnost“ drolí a rozpadá. Nevěděl jsem, jestli se mám radovat nebo brečet. Nevěděl jsem, jestli to je pád nebo vítězství. Díky milosti Pána Ježíše i toto pominulo. Jediné, co fungovalo, bylo poznání Pravdy, které mě učinilo svobodným …. Víc a více jsem si uvědomoval, že to co jsem kdysi považoval za duchovnost, byl jen monstrózní podvod a že to byla jen jemnější forma světskosti. Ďábel a svět, který mu patří, mají totiž také svou „duchovnost“ a „cestu k bohu“ a „spasení“. Na jejím konci však není věčný život a blaženost, ale věčná smrt a zatracení v hořícím jezeře...
Ondřej Skuhravý, Plzeň, říjen 2005
ondra.sk@volny.cz
Chyba počítadla; nezkrácená verze svědectví publikována až 24.11.2005
Kategorie:
Zobrazeno 21138x