Když jsme spolu coby mladé ženy a maminky malých dětí před lety pracovaly, jednou jsem ji z legrace napadla poznámkou: "Ty jsi ale Rebeka"! Tenhle příměr byl totiž v mé ateistické rodině běžně používán jako nadávka či napomenutí. A víš, že Rebeka byla krásná žena? Opáčila moje spolupracovnice můj výpad. Jó? Jak to víš? A ona mi řekla nejen o Bibli, ale i o Bohu. První svědectví o existenci Boha! Tehdy jsem to nedokázala přijmout jinak, než jako její politováníhodnou poslušnost vůči jejím náboženským rodičům. Pokusila jsem se jí tu ujetost dokonce vymluvit, ale ona se nedala poučit, tak jsme tu načatou debatu vzdaly. Pak se naše cesty rozešly a já tak nějak kotrmelcovala po cestách nešťastných partnerských vztahů, až jsem došla do jakéhosi bodu zoufalství nad tím, že ať se snažím o cokoli abych změnila své věci k lepšímu, vždy narážím na další a nová zklamání. Tehdy jsem si položila otázku, kde je jaká moudrost, která by mě z toho začarovaného kruhu nových začátků a neblahých konců vyvedla? A tak jsem navštívila jen tak mimochodem jedno nedělní shromáždění církve evangelické. Pamatuji se jen na to, že jsem odtud odcházela s pláčem a vůbec jsem nic nechápala. Ani proč brečím, ani čeho jsem to byla vlastně svědkem, o co tam vůbec šlo? Ale cítila jsem, že mě to dění zasáhlo. Že by ten Bůh přeci jen existoval? No chtěla jsem tomu přijít jak se říká na kloub a začala navštěvovat biblická vyučování. Zkrátím to, prostě jsem uvěřila a nechala se pokřtít. Když jsem se později na jednom shromáždění se svou někdejší spolupracovnicí nečekaně sešla, zrudla jsem studem při vzpomínce na mé pohrdavé argumenty na její zvěstovanou víru. Dodnes mám její teplý a tichý pohled porozumění nad mými rozpaky před očima. V ten čas nás Bůh opět svedl na společném pracovišti a my se tehdy staly důvěrnými kamarádkami. Dokonce jsme se pravidelně začaly scházet k modlitbám, čtení Bible a důvěrným hovorům o všem, co jsme žily ve víře i svých rodinách. Neměly jsme před sebou žádná tajemství. Tak nás Ježíš vedl a byl nám nedílným společníkem. Sice jsme nebyly ve stejné církvi, ale obě jsme svorně neuznávaly tu katolickou. Protože ta je přece ta scestná, jak se u protestantů tradovalo a přetrvává k mé lítosti po dnes. Po čase jsme se opět nuceně odloučily. Já se vydala na jinou životní pouť i do jiného křesťanského společenství a ona setrvala doma i ve své církvi. Až po letech jsem se vrátila domů ale to už jsem konvertovala z protestantů na katolictví. Když jsme se s mojí kamarádkou, (s níž jsme si i přes odloučení průběžně psávaly) opět sešly, byly jsme již obě v důchodu. Obnovit naše setkávání neslo ovšem určitý problém... Jak jsi mohla přejít ke katolíkům?  I zde mám v paměti její smutně tázavý a nechápavý pohled. Pokoušely jsme se sice navzájem si objasnit určité přehodnocení katolické spirituality, ale ke vzájemnému pochopení nedošlo.    Vyvstal problém: - buď obětovat přátelství, nebo pominout ty  rozdíly a neslučitelné věrouky a zachovat přátelství. Rozhodli jsme se pro variantu tiché tolerance a rozhodly se obnovit naše setkávání, modlitby a vše oživit. Sklonily jsme se k modlitbě a má přítelkyně se po pár větách začala modlit v jazycích. V tu chvíli jsem v duchu vyslala krátko otázku k Bohu : zda nám dá do našeho přátelství požehnání i přes částečnou neslučitelnost nynějších rozdílných náboženských postojů. A začala jsem se místo v jazycích modlit Růženec. Obě jsme se modlily zároveň a tlumeně, abychom se nerušily.  Pak se stalo něco zvláštního.... Obě jsme ucítily Boží přítomnost a něco jako oblak nás obě obestřelo. Dnes bych to s odstupem času přirovnala ke stínu, sklánějící se osoby. Jako když se nad kolébkou sklání rodič v úmyslu vzít dítě do náručí. Skloní se nad kolébku a na dítě padne nejprve jeho stín. V tomto stínu Boží přítomnosti jsme se ocitly obě zároveň a procházelo skrze nás chvění. Prostě jsme spočívaly v Duchu svatém. Tento prožitek byl tak silný, že jsme tím okamžikem žily a připomínaly si ho mnoho dní. Naše přátelství i společná nová setkávání se obnovila a upevnila. Vzdáme nyní chválu Bohu Otci za vše, co nám během let dal a že nás provázel v našem přátelství ať jsme si byly nablízku, či odloučené.   Nyní již vím, že Bůh mezi křesťany rozdílů nečiní a že jsme jeho dětmi napříč církvemi, které vzývají Ježíše jako Pána a osobního Spasitele. On nás pojí v jedno sám sebou a v sobě. Nám se dal poznat jako milující Otec, kterému jde více o lásku a vzájemné pouto jeho dětí, než o způsob, jímž je On sám uctíván.