Vysvobozen z otroctví alkoholu.
Jenže ani alkohol mi nikterak nepomohl. Nakonec jsem se pokusil o sebevraždu a chladnokrevně jsem si zapíchl nůž do břicha. Nebýt mé sousedky, která rychle zavolala pomoc, již bych zde určitě nebyl...
Tímto svědectvím bych chtěl poděkovat v prvé řadě Bohu, který změnil můj život a také všem lidem, kteří mi pomohli, jak lidem z KMM, tak také lidem z Teen Challenge v Plzni.
Narodil jsem se na Slovensku a své dětství jsem prožil v malé vesničce blízko Bratislavy. Neměl jsem však velice radostné dětství. Otec i matka silně pili a alkohol jim brával veškeré zábrany, otec mne surově bil za jakoukoli maličkost, ale také naprosto bezdůvodně. Většinu rodinných peněz spolkla hospoda a tak má snídaně, oběd i večeře byly jen krajíce chleba s cibulí. Abych mohl mít nějakou svačinu ve škole, musel jsem krást. Vždy jsem čekal, až otec bude úplně opilý (což zase nebylo tak těžké) a poté jsem mu vzal z peněženky několik korun, aby to nepoznal. Ve svých 15ti letech jsem jim řekl, že je už nikdy nechci vidět a byl jsem opravdu rozhodnutý to také tak udělat.
Nenáviděl jsem své rodiče a tak jsem často chodíval k babičce. Její dům se stal mým novým domovem. Babička po mně jen vyžadovala, abych s ní chodil do kostela, ale tam jsem vždy vydržel jen pár minut a potom jsem spěchal za ostatními chlapci hrát fotbal. Když jsem viděl, co s lidmi dělá alkohol a náboženství, rozhodl jsem se, že já takový nikdy nebudu a že budu sportovat a žít spořádaný život.
Poté, co jsem úspěšně dostudoval hornické učiliště a měl taky dobře nastartovanou fotbalovou kariéru, začal jsem pracovat v dolech u Karviné. Tam jsem opravdu poznal, jak velkou pravdu má Bible, která říká, že špatná společnost ničí charakter. Do svých 19ti let jsem nikdy neokusil alkohol, jenže tam pili všichni a tak netrvalo příliš dlouho, než jsem se také já včlenil takto do kolektivu.
Nicméně žil jsem docela šťastným životem a když mi bylo 24 let, tak jsem se oženil. V té době měli horníci největší platy a tak jsme spolu s manželkou měli cokoliv, co jsme chtěli. Jenže alkohol a špatná společnost začaly kolem mě stahovat smyčku. Za krátkou dobu jsem skoro všechny své našetřené peníze (a bylo jich opravdu dost) vyhodil za alkohol, vrazil do výherních automatů a také jsem tyto finance investoval do žen, s kterými jsem začal podvádět svou manželku.
Naprostý zlom však přinesla autonehoda. Přecházel jsem silnici v podnapilém stavu a tak jsem si ani nevšiml auta, které se ke mně rychle blížilo. Autonehodu jsem zázrakem přežil, ale nebyl jsem si jistý, zda ještě někdy budu chodit. V nemocnici jsem strávil 3 měsíce, kdy jsem se znovu učil chodit.
V průběhu celé doby mého léčení mě má manželka nepřišla navštívit ani jednou, a když jsem odjel na rehabilitaci, přišel mi dopis s žádostí o rozvod. A tak jsem ve svých 32 letech měl pochroumané nejen nohy, ale i duši.
Najednou jsem neměl pro co žít, začal jsem tedy ještě více pít, nebyly vlastně dny, kdy jsem byl střízlivý. Začal jsem dokonce zkoušet i některé jiné drogy, (ty mi však tak „nechutnaly“ a tak jsem zůstal u alkoholu). Jenže ani alkohol mi nikterak nepomohl. Nakonec jsem se pokusil o sebevraždu a chladnokrevně jsem si zapíchl nůž do břicha. Nebýt mé sousedky, která rychle zavolala pomoc, již bych zde určitě nebyl.
Když se mi rána zacelila, tak mne poslali do psychiatrické léčebny v Opavě – tam jsem vystřídal mnoho oddělení, ale ani tam mi nijak nepomohli a když mě propustili, začal jsem pít ještě více. Proto, abych uklidnil své třepající se tělo, tak jsem musel hned ráno něco vypít. Přestal jsem vypadat jako člověk, přestal jsem se chovat jako člověk. Bylo mi jedno v čem žiji, do čeho se oblékám, kde a jak chodím.
Když jsem poprvé přišel do sboru KMM, probíhala tam nějaká konference. Samozřejmě jsem tam vůbec svým zevnějškem nezapadl - mé fousy, stejně jako mé masné vlasy končily někde u mého břicha, byl jsem špinavý a můj puch musel zarazit každého návštěvníka. Nicméně díky Bohu, že jsou zde lidé, kteří se tím nenechají odradit a kteří mi pomohli. Díky jejich pomoci jsem mohl jet do Teen Challenge v Plzni, kde se starají křesťané o závislé lidi, jako jsem byl já. I zde byli lidi ochotní mi opravdu pomoci, a tak jsem mohl poznat opravdovou Boží lásku, poznat Boha, který mne miluje a kterému na mě skutečně záleží.
Vojtěch Korič, červen 2003
Na fotografii Vojtěch Korič první zleva.
Kategorie:
Zobrazeno 19202x