Vyrůstala jsem v úplné, ale nevěřící rodině. Měla jsem přísnou maminku, která mě měla určitě ráda, ale nějak mi to neuměla dávat dostatečně najevo, alespoň já to nevnímala. Tatínek byl hodný, ale nezapojoval se příliš do chodu v rodině. V paměti ho mám, jak čte noviny a má rád legraci.    V dospívání mi jeden člověk ublížil a zanechalo to své stopy! (Než zemřel, prosil mě o odpuštění, odpustila jsem mu, vždyť on sám si tyto věci také nesl z dětství a navíc – Bůh mi taky všechno, všecičko odpustil! Ale to předbíhám.…)     Tak zpátky. Jsem z pěti sourozenců, z nichž jedno z dvojčat zemřelo. Na co si pamatuji je, že jsem často žila v sebelítosti a zpívala jsem si písničku z pohádky o Popelce: “Proč mě nikdo nemá rád…“ Zvláštní, ale vždycky jsem v takové chvíli vnímala, že někde blízko JE NĚKDO, kdo mě rád má… (To jsem ještě netušila, že ke mně mluvil Bůh…)    Babička byla věřící, o Bohu mi však nepovídala. Někdy jsem si prohlížela její modlitební knížečky. Rodiče nás mimo jiné ve své nevědomosti učili vyvolávat duchy a já měla jisté vědomí o tom, že duchovní svět existuje. (Tehdy jsem opravdu nevěděla, že dělám něco, co se Bohu nelíbí). Občas jsem se ráda dívala na nebe a říkala jsem si, že NĚCO musí být, že není možné, že zemřu a už NEBUDU!    Ve škole jsem měla časté vztahové těžkosti - posměch a většinou žádné kamarádky. Doma jsem si připadala, že mi nikdo nerozumí. Slyšela jsem jen samé: „Počítej do deseti, než něco řekneš, plácáš samé hlouposti….“ Postupně jsem se uzavírala do sebe. Pubertu jsem měla taky pěkně bouřlivou, chudák maminka, ta si se mnou užila! Chodila jsem každotýdenně na různé zábavy, čaje…až jsem třeba tři dny domů vůbec nepřišla. Občas mě přivezli policajti! Maminka mě hodně mlátila, občas o mě nějakou měchačku zlomila! Zatvrdila jsem se, a když mě mlátila, dělala jsem, že mně to vůbec nevadí, nebolí… Dneska už jí chápu (maminka žel už nežije…). Já však tehdy musela klečet a prosit ji o odpuštění, jak pokořující. Jak já jí vzdorovala! Poprosila jsem o odpuštění jenom proto, abych mohla další týden zase vyrazit mezi ty, u kterých jsem se cítila přijatá a milovaná. (Jaký omyl!) Neustále jsme byli po hospodách, kluci i holky, pili jsme levné víno, nic moc mi to však neříkalo, ani prášky, které s tím míchali dohromady. Mně stačilo, že jsem s nimi… Když jsem se napila piva, líbilo se mi, že se cítím „svobodná“ a konečně jsem mohla mluvit a bavit se. Jinak jsem totiž byla až po uši zakomplexovaná a nebyla jsem schopná bavit se s druhými! Vnitřně jsem se neustále chvěla a jakýkoli rozhovor mi způsoboval nemalé utrpení! Utíkala jsem stále od lidí, jenom když jsem se napila, tak to bylo lepší. Nikdo nic nevěděl, já převážně mlčela, a tak mě prostě takovou brali. Vyučila jsem se prodavačkou. Maminka mě v této době vyhodila z domu, bylo mi 18 let. Nastěhovala jsem se do rodiny ke klukovi, se kterým jsem v té době chodila. Měl dlouhé vlasy, džíny, džísku, a měl rád pivo! Ale rodiče, rodiče měl fain… Jedním slovem – bylo to období svobody. Zdánlivé! Stačilo mi, že jsem pryč z domova, kde jsem se necítila svobodná! Ach, jaká úleva, mohla jsem si dělat, co chci, myslela jsem si, konečně budu svobodná! (Jaký omyl!) Mamince jsem vždy na vánoce nebo k narozeninám koupila dárek, chtěla jsem jí dát najevo, že ji mám ráda a že je mi to všechno líto. Ale ona všechno odmítala, nemohla mi asi odpustit.    Ve 20 letech jsem otěhotněla. Následovala svatba, narodil se mi první syn. Manželství trvalo pouhé čtyři roky. Přišla nevěra a - před hospodou už se mi taky čekat nechtělo!¨ Ještě v době manželství jsem se seznámila s člověkem, který byl jiný - nekouřil, nepil, až později jsem se dozvěděla, že je vyléčený narkoman. Když jsme šli s jeho přáteli do restaurace, zakládali jsme si na tom, že pijeme tonic, ach ta pýcha! V této době by se mohlo zdát, že mi nic nechybělo. Cestovali jsme. Přítel jezdil triatlon, dalo by se říci, že jsme měli všechno! Ale já jsem stále vnímala tu strašnou prázdnotu ve svém nitru a svobodná jsem zdaleka nebyla! Občas jsem se přítele ptala: “Taky máš pocit, že přesto, že máme všechno, tak jako by nám něco chybělo?“ Vůbec mi nerozuměl… Navíc mi začalo vadit, že byl sobecký a zahleděný jenom sám na sebe! Stále jsme se rozcházeli a scházeli… (Později, když jsem uvěřila, nemohl pochopit, že s ním nemůžu žít proto, že je nevěřící.)    Po revoluci jsem občas potkávala věřící lidičky, myslela jsem si však o nich, že jsou divní. Na zastávce tramvaje mi například jeden pán chtěl číst z Bible, jindy mi zase jeden dávný spolužák vykládal, že se zrovna postí… Připadali mi „ulítlí“! Oni se snad všichni zbláznili, říkala jsem si. V autobuse jsem narazila na letáček: „Chcete se něco dozvědět o Bohu?“, přemýšlela jsem o tom… Když jsem šla kolem antikvariátu, viděla jsem za výlohou Bibli, ale styděla jsem si ji koupit… Já v té době nežila vůbec pěkným životem a cítila jsem se tak strašně špinavá! (I doma jsem často brečela nad postýlkou, smutná z toho jak jednám, jak se chovám!) Chtěla jsem být jiná, lepší a nešlo to! Naopak se to stále zhoršovalo! V práci mi jeden muž začal nabízet pomoc, říkal, že vidí, že to mám těžké, sama s dítětem, že to myslí upřímně, nic nečistého, že mi chce jenom pomoct. Nevěřila jsem mu, už jsem toho měla dost! Říkal, že si mohu přivydělat, že mi pošle domů paní, která mě bude učit psát na stroji… Odmítala jsem to, nechtěla jsem. Jednoho dne v roce 1992 však u mě nečekaně zazvonila paní s psacím strojem v ruce, a že mě bude učit. A já se nezmohla ani na slovo, šla jsem do toho, aniž bych chtěla, neuměla jsem v té době moc říkat ne! No a tato paní, která mě učila, tak vždy ve středeční dny někam hodně pospíchala. Říkala, že spěchá do kostela. Zdála se mi být celkem normální:), ale tím o čem mluvila, mi připadala zvláštní… Mluvila o Bohu, konkrétně o Ježíši. Moc jsem jí nerozuměla, ale zajímalo mě to. Jednou mi navrhla, abych šla s ní. Souhlasila jsem, ale trochu jsem se obávala. Když jsem přišla do kostela s názvem Maranatha, najednou jsem nějak vnímala, že tohle je přesně to, co celý život hledám! Vnímala jsem tam LÁSKU, ano, byla tam přítomna LÁSKA. Navíc jsem na těch lidech viděla, že mají něco, co já nemám. Hned příští středu jsem v kuchyni zaklekla a paní, která mě učila psát na stroji, mi pomohla, jak pozvat Ježíše do svého života. Vyznávala jsem svoje hříchy, i to ukradené lízátko, které jsem vzala, když jsem ještě byla malá. Zajímavé bylo i to, že v době, kdy mě navštěvovala, ke mně přicházeli i Jehovisti. Zazvonili zrovna ve chvíli, kdy se zastavila u mě doma. Tak rázně mi dala najevo, abych je domů už nepouštěla, že jsem ji zcela přirozeně poslechla. Zahodila jsem i Bhagavadgítu, kterou jsem si pročítala, jakož i všechny snáře, horoskopy a podobné bludné knihy…, a vrhla jsem se do čtení Bible. Skončilo jedno velké období mého hledání! Našla jsem! Nebo lépe řečeno, Bůh našel mě. Ježíš se ke mně sklonil a zachránil mě! Ach, nikdy mu nepřestanu děkovat za to, že mě vysvobodil z bahna hříchu…    Po dvou letech po obrácení mi Bůh postavil do cesty muže, máme spolu tři nádherné děti. Žel, manžel se se mnou před nedávnem rozvedl. Šest let jsem „bojovala“ na modlitbách o záchranu manželství, prosila o usmíření, o nový začátek. Ale nakonec jsem došla k tomu, že ani Bůh do vztahu se sebou nikoho nenutí.    Nedá mi to, abych se ještě nevrátila k mému vnitřnímu osvobození, v tomhle směru jsem totiž byla na úplném začátku! Jak už jsem se zmínila, uvnitř mého nitra jsem se vůbec necítila svobodná. Trápilo mě to. Cítila jsem se jako v nějakém krunýři, svázaná. Byla jsem stále plná strachu z lidí, stále jsem hleděla na to, co si o mně kdo myslí, utíkala jsem před lidmi i poté, co jsem uvěřila… Vždycky mi však Bůh postavil do cesty někoho, kdo se za mě modlil, kdo se mi věnoval. Nikdy mě náš předobrý Ježíš nenechal osamocenou a já byla rozhodnutá jít za ním CELE, ať to stojí, co to stojí! Volala jsem k němu, úpěla, tloukla, zápasila jsem! Stále ke mně ve svém slově promlouval… Moje vnitřní uzdravování bylo postupné, ale Bůh mě stále ujišťoval o tom, že jednou budou ty moje staré komplexy méněcennosti, a ta „nesvoboda“ pryč, budu je hledat a nenajdu je (Iz. 41, 12-16) A skutečně, dnes, po mnoha letech mohu s vděčností vyznat: „Můj Bůh mě učinil svobodnou, ubránil mě, neboť si mě oblíbil…“ Jsem mu za všechno tolik vděčná! Nikdy mu nepřestanu vzdávat díky a navěky chci oslavovat chválu jeho slávy. Ano, toužím mu sloužit, toužím po tom, aby mnozí lidé byli zachráněni, uzdraveni. Bůh sám touží po tom, aby jeho děti byly svobodné. On chce každé svoje dítě uvést do svobody a slávy… Touží nás naplnit plnou radostí a plným pokojem. Bůh chce ještě mnohé zachránit, uzdravit a osvobodit! Stojí to za to jej cele následovat. Ach, Pane Ježíši, kéž ty sám jsi cele oslaven a vyvýšen.