Už jako malé dítě jsem věděla, že Bůh existuje a že jeho syn Ježíš Kristus žije. Bylo tak snadné věřit tak jsem se k Bohu modlila a volala jsem k němu, když jsem měla strach, aby byl se mnou. Nikdy mě ale nenapadlo, že Bůh může žít i v mém životě a vstoupit do mého srdce. Když jsem byla starší, má víra nebyla tak silná jako v dětství, ale přesto jsem si vždy byla jistá, že Bůh žije. Bylo mi 17 a já jsem navštívila církev Bratrskou v Táboře,celé roky jsem chodila kolem a nikdy předtím mě nenapadlo se tam podívat,na štěstí mě tam zavedl kamarád a já jsem se mohla seznámit s lidmi,kteří tam chodí. Začala jsem chodit na bohoslužby,které byly obohacující a příjemné. Slýchala jsem o tom, jak Bůh mění lidské životy a lidi ho přijímají do svých srdcí,když vyznám,že Ježíš Kristus je můj pán a Spasitel a vyznám mu své hříchy,on opravdu přijde a bude se mnou žít v každodenním životě. Myslela jsem si o sobě, že nemám žádné chyby a už vůbec ne hříchy, Já že mám hřích ? Já že nežiju v dokonalosti? A ten den jsem řekla motlitbu: “Pane, ukaž mi můj hřích, ukaž mi, že nejsem dokonalá, ať to můžu pochopit, amen“. A opravdu, to poznání hříchu přišlo. Cítila jsem lítost, cítila jsem Boží přítomnost a uvědomovala jsem si , jak tu Lásku, kterou vléval do mého srdce tu si nezasloužím. Vedle toho, že jsem zhřešila, rozhodla jsem se, že mu ten hřích vyznám a prosila jsem v slzách a v lítosti sama nad sebou za odpuštění. Poté jsem prožívala období, kdy jsem chtěla přijmout Ježíše jako svého Pána a Spasitele ale něco mi v tom bránilo. Ale Bůh si mě k sobě přitáhl neuvěřitelným způsobem. Byla půlka února roku 2012 a já jsem se rozhodla změnit školu, učitelé znají moji silnou vůli, snahu a ctižádost, když jsem přešla, stalo se něco, co jsem si nedokázala nijak vysvětlit. Nebyla jsem schopná se soustředit, vnímat výklad, nebyla jsem najednou schopná projevit snahu a touhu po vzdělání, něco bylo špatně, připadala jsem si, jako kdybych se dotýkala jen svého dna v sobě. Tma, tma, žádné sny , touhy, vůle, která mě vždy hnala dopředu za nějakým cílem byla pryč, všechno to zmizelo. Nemohla jsem to v sobě najít, ztratila jsem i chuť do života, přestala jsem se z ničeho nic těšit na následující dny, probouzela jsem se ve stresu, protože se mi vše rozpadalo pod rukama. Ptala jsem se sama sebe „ Co se to děje? Je se mnou něco špatně? Proč nefunguju tak jako vždycky??“ Tento stav nade mnou převládal celých šest měsíců – půl roku. Negativní myšlenky vítězily nad radostí a smíchem a hnaly mě k ještě horším představám, když nemám pro co žít, nemá cenu tady vůbec být, ano přemýšlela jsem o sebevraždě, ale láska od rodiny mi to nedovolila udělat. Můj stav se zhoršil, pociťovala jsem prázdnotu v mém životě, prázdnotu v srdci, nejhorší bylo, že si toho lidi začali všímat. Nikdo mi nedokázal ale pomoci, a pokud se o to někdo snažil, cítila jsem se ještě hůř. Ani psycholožka nedokázala navrátit to, co mi scházelo. Tak jsem se rozhodla obrátit se na Boha, a řekla jsem: „Pane, zachraň mě z té temnoty, ukaž mi tvé světlo“. Ale nestalo se nic… Byl konec školního roku a já se chystala jet na ENGLISH CAMP, věděla jsem úplně jistě, že to je má šance a naděje. Každý den jsem se soustředila na Boha, modlila jsem se k němu neustále, aby přišel do mého života. Lidé, které jsem na English campu poznala, se mnou zůstávali v motlitbách a řeknu vám, že 25.7 2012 přišel ten večer, v srdci jsem cítila, že netoužím po ničem jiném než po Ježíši Kristu!!! Kdybyste jen věděli, že si něco tak dlouho přejete a dnes by se to mohlo stát, co by to bylo? Má odpověď byla jasná. Toužila jsem jen a jen po Bohu. Ten večer jsem měla velikou naději , že mě Ježíš zachrání, !!! Tak dlouho jsem na něj čekala a on opravdu přišel, vstoupil do mého srdce, naplnil mojí prázdnotu, kterou jsem pociťovala. Plakala jsem jak malé dítě a toužebně pozvala Ježíše Krista do svého života. Nikdy jsem si nic nepřála tak, jako tohle. On začal můj život měnit a mění ho každým dnem. Nikdy jsem nebyla šťastnější, než v náruči milosti Boha.