Když v neděli odpoledne skončil v Kroměříži nádherný kurz Filip a já se chtěl dostat domů do Prostějova, měl výběr dvě možnosti: autobus, který jezdí přímo nebo vlak, což znamená 2x přestupovat. Nakonec jsem zvolit cestu po dráze, protože na autobus bych musel skoro ještě asi hodinu čekat.

Radek mě vyprovodil a zamával a já jsem vyjel z místního nádraží „lokálkou“ směrem na Kojetín, kde jsem měl přestupovat na další vlak na Nezamyslice. Na kojetínském nástupišti jsem pak potkal ještě další účastnici kurzu, Aničku z Ostravy, se kterou jsem si povídal než přijel její vlak na Ostravu. Vzápětí přijel „můj“ vlak, který pokračoval směrem na Nezamyslice a Brno (můj směr). Aniž bych se pořádně podíval na hodinky, jsem se k němu skoro bez přemýšlení vydal. Po nastoupení jsem zkontroloval čas a zjistil jsem, že máme ještě asi 10 min do odjezdu. Ale najednou začala průvodčí zavírat dveře a výpravčí to „odmával“ a už jsme jeli. Hrklo ve mě, jestli náhodou nejsem ve špatném vlaku, ale uklidňoval jsem se tím, že Nezamyslice jsou přece důležitá přestupní stanice na směr Prostějov/Olomouc, že to tam musí stavět; říkal jsem si, že jsem nemohl udělat chybu.

Ovšem chyba lávky! Uviděl jsem na okýnku rozpis tohoto spoje. Stálo tam: ..Kojetín, Vyškov, Brno.. žádné Nezamyslice!! To už jsem věděl, že je zle a že jsem se s tím nástupem opravdu unáhlil!

Začal jsem mít na sebe trochu zlost, že jsem si před nástupem pořádně nezkontroloval čas a kolej ze které koleje mi to mělo jet. Naštěstí jsem byl díky kurzu naplněn velkou radostí a pokojem, proto jsem chmurné myšlenky po krátké chvilce odmítl a rozhodl jsem se, že celou věc vložím na Pána!

A najednou mi naskočil verš z Janova evangelia: „A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu.“ (Jan 14:13) – krátce jsem se pomodlil a řekl jsem Bohu, že nechci přijet domů pozdě ani si kupovat nový lístek. Moc jsem se už totiž domů těšil. Poprosil jsem Otce v Ježíšově jménu, abych mohl přece jenom v Nezamyslicích přestoupit (až do Vyškova se mi vůbec nechtělo) a taky za to, abych při kontrole jízdenek neměl problémy.

Neuběhlo ani 5 minut a už se směrem ke mě přeplněnou uličkou blížila průvodčí. Já jsem očekával s napětím její reakci. Dal jsem jí jízdenku, ona na mi mrkla a už už dávala razítko, v tom se ale zarazila a začala ji studovat. Po chvilce ironicky a s úšklebkem prohlásila: „No to máte, pane, ale velmi zajímavý spoj! Z Kroměříže do Prostějova, přes Kojetín a Nezamyslice, ale právě jste v rychlíku, který zastavuje až ve Vyškově, Nezamyslicemi pouze projíždí“. Pak ještě dodala něco ve smyslu „to by mě zajímalo, jak to chcete udělat“. Řekl jsem jí, že jsem neměl tušení, že to v „Nezádkách“ nestaví, ale to ji logicky moc nezajímalo. Po výměně několika vět mi najednou z ničeho nic jízdenku vrátila a pokračovala dál.

Ulevilo se mi... ale na druhou stranu jsem se už viděl, jak ve Vyškově „stepuju“ na nádraží a čekám na opačný směr a hlavou se mi honilo, jak moc pozdě se asi dostanu domů.

Za malou chvilku jsem zpozoroval, že se už blížíme k Nezamyslicím, za dalších pár okamžiků jsem se už smutně díval na velký nápis „Nezamyslice“ na nádražní budově, ale v koutku duše mi zůstávala stále malá naděje! Řekl jsem v duchu: „Pane, ať se stane zázrak, kéž by ten vlak zastavil“. V ten moment jsem pocítil, že začínáme zpomalovat, ale to jsem přiznával jen tomu, že při průjezdu stanicí vlak vždycky trochu zpomalí. Vlak ale zpomaloval čím dál výrazněji. Stanicí jsme už sice projeli, ale vlak jel pořád pomaleji a pomaleji.

Vytušil jsem šanci, sebral odvahu, popadl jsem svou cestovní tašku a vyběhl ke dvěřím. Najednou vlak téměř stál – mohl jet tak 2-3 km/hod. Otevřel jsem dveře a pohodlně jsem vystoupil ven. Bylo to asi 150 metrů za nádražím. Ještě jsem stačil za sebou zabouchnout dveře a hned na to začal vlak zase nabírat rychlost. Otočil jsem se a celý vlak na mě z okýnek hleděl jak na blázna, ale nikdo neřekla ani půl slova :-)

V obrovsky pozitivním šoku a neuvěřitelné radosti jsem plný díků Tomu, kdo to „způsobil“, doběhl na nástupiště. To ale stále ještě nebylo všechno! Když Bůh něco dělá, dělá to pořádně..

 

Na peróně stáli 2 vlaky a z tlampače jsem uslyšel: „Zpožděný rychlík na Prostějov se právě chystá k odjezdu...“ – pro jistotu jsem se ještě rychle zeptal výpravčího, ten mě poslat do  správného vlaku, já jsem nastoupil a téměř okamžitě se vlak se rozjel.

Jelikož to byl opět rychlík, cesta do už trvala asi jenom 15 minut – celou dobu jsem se se spadlou bradou díval vykuleně z okýnka a připadal jsem si jako ve snu! Jediné na co jsem se zmohl bylo „děkuji Ti Ježíši, chválím Tě Ježíši“.

Když jsem v Prostějově vystoupil, uvědomil jsem si, že Pán mi kromě toho, že mi zázračně zastavil vlak a „připravil“ hned další přípoj, daroval ještě pomyslnou třešničku na dortu: Byl jsem doma v konečném důsledku ještě o půl hodiny dřív než podle původního plánu!!! ALELULA.

 

Vše se odehrálo tak rychle, že když si to teď zpětně uvědomuji, tak tomu pořád nemůžu uvěřit, co že se mi to na té zpáteční cestě z Kroměříže vlastně přihodilo.

Tento nádherný zážitek s Ježíšem mi pomohl dále prohloubit moji víru, ukázal mi praktický způsob „jak se dávají starosti na Pána“ a že když ve víře prosíme, tak dostaneme!

Náš nebeský Tatínek se díky mé nepozornosti a hlouposti nádherně oslavil ve svém Synu!

 

Od prvního okamžiku jsem věděl, že toto, zatím moje nejsilnější svědectví, si nesmím nechat pro sebe, ale poslat ho dál.

 

Sláva Ježíši, mému Pánu

  

Vilém Řezáč

Prostějov

 

21. září 2009