Tak jsem se odhodlala k tomu, abych napsala toto svědectví. Možná, že i pomůže lidem, kteří jsou nebo byli stejně „postižení“ jako já jsem byla. Asi před 7 léty jsem, když mi bylo tak 15 roků, jsem se doslova zamilovala do hudebního stylu zvaného příznačně heavy metal. Na tom by ani nebylo nic zvláštního, jde přece jen o hudbu, kterou poslouchá každý pátý člověk. Hudba přece nevraždí… ne? Za nic nemůže… Všechno začíná nevinně… od Metalliky jsem se dopracovávala k čím dál extrémnějším kapelám. Tady existuje široká škála metalových "podstylů" a textových námětů. Zprvu jsem si texty překládala a některé se mi zdály být dobré. Byly takové alegorické a dvousmyslné, jenže to mi v tu chvíli jaksi nedošlo, vybírala jsem si z nich, co se mi zrovna líbilo. Náměty tedy byly různorodé. Však vesměs se pohybovaly kolem temnoty, perverzity a taky niterných pocitů interpretů. Jedni opěvovali hrdinské činy, druzí bloudili černými lesy a potloukali se hřbitovy, jiní se kochali v krvavých orgiích hraběnky Bathoryové, někdo se vžíval do role masového vraha a někdo vzýval ďábla… "Satane, ty vládče všehomíra. Jak skála pevná má víra je k tobě…" (Root) nebo "Vesnice hoří, nocí jdu sám, krátím si cestu přes pole lán, obklopen dýmem na konci sil, vědomí ztrácím a přece bdím, vede mě ďábel tam dolů k svým…" (Master′s Hammer). Zřejmě vás bude zajímat můj tehdejší postoj vůči křesťanství a samotnému Bohu… No co, byla jsem přeci věřící… Pocházím z věřící rodiny. Taťka mi dost často vydával svědectví o Bohu a zajímalo mě to, jenže vůle něco podniknout byla slabá. A co metalové texty? Ty nejsou zrovna bez úhony… takovéto texty mě ale vůbec nezajímají - hájila jsem se - vždyť mě jde pouze o hudební projev a metal je přece styl jako každý jiný, jen trochu tvrdší no! Vždyť satana nemusejí opěvovat jen metalisti. Třeba i popové skupiny, do kterých by jste to možná ani neřekli…Copak to nechápete? O nic nejde. Stejně tomu zpěvákovi není nic rozumět, tak v klidu! Dobře, já mu třeba nerozumím, ale Bůh mu přeci rozumí… Rozumí dobře, jak Ho ten mizerný člověk uráží… Napadla mě posléze jedna věc (to bylo až před nedávnem, když se mě jedna kamarádka zeptala, proč by křesťan nemohl poslouchat metal). Představte si, že máte přítele, na kterém vám záleží. Snažíte se, aby i on vás měl rád. Dejme mu třeba jméno Franta Koudelka. Jednou přijde Franta Koudelka k vám na návštěvu a vy zrovna posloucháte svou oblíbenou kapelu, jejíž zpěvák z plna hrdla řve do repráků: "Franto Koudelko, ty bastarde!!! Rozdrtím tu tvojí prohnilou lebku!…" Vy se pak Františkovi snažíte namluvit, že anglicky neumíte a těm slovům stejně nerozumíte, nicméně váš kamarád všemu rozuměl až moc dobře, rozplakal se a smutný od vás odešel… proč? Vždyť vám jde jen o hudbu a ne o slova…! Jenže váš kamarád to nepochopil a už vás nechce nikdy vidět. Jasně. Je tohle možné? Jenže místo toho jména výše zkusme vstavit jiné. Jméno které v této zemi zná každý – bezbožník i věřící. Jméno, které je synonymem pravdy a lásky, jméno, skrze které budeme spaseni….. Ježíš Kristus. Teď musím brečet, když si uvědomuju, co pro mě musel vytrpět a já se mu odvděčuju tím, že poslouchám ty zatracený špíny, které Ho jen urážejí a posmívají se Mu. Zcela bezdůvodně, vždyť On nikomu z nich nic neudělal, neublížil. A kdo z těch rouhačů Ho znal? Přece nikdo! Tak proč? Ježíš přece nikomu nic nepřikazoval, nikdy neřekl: to musíš! "A jestliže někdo slyší má slova a nevěří, já ho nesoudím; nepřišel jsem totiž, abych soudil svět, ale abych svět spasil." (Jan 12:47) On přišel zachránit ty, jež Mu uvěřili a pokud se to ostatním nelíbí, tak je to jen jejich věc, což neznamená, že Mu budou za to nadávat. Je to kuriózní, když si představím, že prokleju člověka, který mě chce vytáhnout z rybníka, protože má jen strach, že se utopím… Třeba umím plavat, ale i dobrý plavec se může utopit… i v pouhé lžíci vody… Žádné jiné jméno lidi tolik neprovokuje, jako Ježíš Kristus. Proč se nepohoršují třeba nad Buddhou či Mohamedem? Buddha u konce svého života prý řekl: "Pravdu ještě pořád hledám." Ježíš řekl: "Já jsem ta pravda…" Proč Mu tedy nikdo nechce věřit a většina raději přijímá buddhismus? Pokud Ježíš lhal, tak jak je potom možné, že se Jeho slova plní právě dnes…? K tomu snad není co dodat… "Bratr pak vydá bratra na smrt, i otec syna a děti povstanou proti rodičům a zabijí je. A všichni vás budou kvůli mému jménu nenávidět, ale kdo vytrvá až do konce, ten bude spasen." (Matouš 10:21, 22) "Lidé totiž budou samolibí, milující peníze, vychloubační, pyšní, rouhaví, neposlouchající rodiče, nevděční, bezbožní, bezcitní, nesmiřitelní, pomlouvační, nezdrženliví, hrubí, nepřátelé dobra, zrádci, ukvapení, nadutí, milující rozkoše více než Boha." (2 Timoteovi 3:2, 3, 4) Takže metal. Fajn, nic proti. Jen říkám, že je dobrým nástrojem ďábla. Jsem blázen? Nikoliv. Poznala jsem to na sobě. Zpočátku šlo trochu i o frajeřinu. Snažíš se vypadat jinak než ostatní, máš svůj styl. Jdeš po ulici a sleduješ, jak se po tobě lidi koukaj. Chceš prostě vystoupit z šedého davu. Pak si říkáš, že je to blbost. Image je přece na nic, následuj instinkt… Tak nějak. Připadají ti drsní borci v kožených černých gatích, se sekyrami v rukou a pomalovanými obličeji. Něco ti na nich imponuje. Ale co? Vždyť normální člověk si řekne, že jim prostě ruplo v bedně! Nezasvěcenec nepochopí. Je to silné, kruh, ze kterého nelze ven. Jenže tady nejde o recesi a povrchnost, jde o životní styl a obskurní filozofii. Black metal není pro zbabělce. S ohněm si nejde hrát, aniž by se člověk nepopálil. Jasně, texty mě fakt nezajímají! Naprosto vůbec. Satana se však nedá opít rohlíkem, ani uplatit. Pak, až jsi z toho venku, si uvědomuješ, jak moc tě ten smrad změnil. Třeba navenek to není tak drastické, ale uvnitř tebe se dějí prapodivné věci… Co se stalo se mnou? Často jsem si nemohla vysvětlit, proč mě napadají myšlenky typu: co kdybych se zabila, vždyť to tu nemá smysl… nebo při pohledu na svou dobrou kamarádku jsem si v duchu říkala: já tě nenávidím ty krávo… To nebylo ode mne. Po chvilce jsem se vzpamatovávala - co si to říkám, vždyť to je hrozný! Co bylo horší, měla jsem pocit, že ve mne "někdo" je… "někdo" zlý, kdo mě vnucuje ty ohavný myšlenky. Ačkoliv jsem byla "věřící", v přítomnosti některých křesťanů jsem se cítila špatně. Že by měli jiného ducha než já…? Raději jsem vyhledávala společnost nevěřících a satanistů taky. Se satanisty jsem zas na oplátku hovořila o Bohu a naznačovala jim, že oni věří špatně… Totální schizofrenie! Spíše než bibli jsem si četla příběhy o satanistech či horrory. Vlastně samotný satanismus vznikl na základě bible, takže jsem si listovala knihou Zjevení a přemýšlela o Antikristu a šelmě 666 více, než je zdrávo pro člověka, jež si říká věřící. Jednoho krásného dne jsem si hověla ve škole u počítače a hledala jsem na internetu nějaké zajímavé MPtrojky. Internet byl pro mne vůbec skvělým zdrojem hudebního vyžití. Vždy jsem našla, co jsem potřebovala. No a právě toho krásného dne jsem vstoupila do komnaty jedné pohanské blackové smečky. Nevím, čím to (před tím mě to nenapadlo), ale upoutala mě kniha návštěv a najednou jsem byla zvědavá, o čem si tam ti lidi píšou a že jim tam taky něco napíšu. Probíhala tam zajímavá debata mezi členy kapely a jedním… křesťanem, jež se jmenoval Radim… Trochu mě to překvapilo a toho Radima jsem pokládala za blázna, když nosí svou kůži na trh a předhazuje perly sviním. Člověku jde hlava kolem, když čte, jak se někteří smrtelníci vyjadřují o křesťanech a Kristu… a budete v nenávisti u všech pro mé jméno… Brutalita a násilí je prostě jen projevem primitivů. S Radimem jsem sice souhlasila, ale už mě tam taky štval. Po nějakém čase jsem se rozhodla, že mu něco o sobě napíšu, poněvadž jsem nabyla dojmu, že mě považuje za obhájkyni práv bezbožníků. Takže jsem mu ve zkratce napsala kdo jsem, čemu věřím a co si o něm myslím (prostě, že to je zbytečný, co dělá, jelikož takový lidi stejně nepřesvědčí). Omyl. Když mi napsal, že byl kdysi taky jako oni, tak mě to udivilo. A že už neposlouchá metal, protože je to špatné, mě rozčílilo. Ano, rozčílilo. Marně jsem se mu snažila vysvětlovat, jak to cítím já. Měl bohudík silnější argumenty podložené Slovem Božím: "Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům." (Matouš 6:24) Tahle věta mě prostě podrazila nohy. A co teď? "A pokud tě svádí tvá pravá ruka, usekni ji a zahoď od sebe. Je přece pro tebe prospěšnější, aby zahynul jeden tvůj úd, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla." (Matouš 5:30) Tak to je kruté! Já si ale naštěstí ruku usekávat nemusím, stačí jen, když vyhodím všecky kazety a cédečka… To je ale vážně kruté. Nedalo by se to vyřešit nějak jinak? Třeba, že budu poslouchat jen některé, méně drsné věci – třeba doom nebo křesťanský metal? Takový menší kompromis… takové dlouholeté závislosti se člověk těžko zbavuje… Sakra, nech toho, třeba tě to pustí samo. Ale kdy? Třeba už potom bude pozdě. Kdo je potom silnější – ten, který podlehne pokušení nebo ten, jenž si dokáže poručit? S Radimem jsme se prvně viděli v Brně, kde jsem přijela na koncert mých milovaných Immortal. Pak jsme se začali vídat častěji… Tenkrát jsem nevěděla nic o znovuzrození. Nechápala jsem to. Vždyť už věřím… tak co ještě po mně chcete? Popros od srdce Pána Ježíše, aby ti odpustil hříchy – říká Radim. "Amen amen pravím tobě: jestliže někdo nenarodí znovu, nemůže spatřit Boží království." (Jan 3:3) "Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že Ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen." (Římanům 10:9) Hmm… jasně, jednou to udělám. Jednou jo… to není jen tak, prostě žádná sranda. To "jednou" nastalo za několik týdnů. Netušíte, jak to bylo pro mne těžký. Celá ubrečená jsem se obrátila na Ježíše s prosbou, ale nějak to ze mne nechtělo ven. Jako by mi někdo vyřízl jazyk. Cítila jsem tu "něčí" přítomnost, která mi bránila to říct. Kromě mě a Radima tam byl ještě "někdo" třetí. Neodvažuju se říct kdo. Nyní uběhlo pár měsíců od toho dne a já cítím, že se v mém životě hodně změnilo. Teď vím, že ta návštěva knihy návštěv nebyla pouhá náhoda. Pán se už asi nemohl dívat, jak se řítím do tmy a poslal mi někoho, kdo mi dal tu pomyslnou facku. Bojím se pomyslet, kam až bych zašla, kdybych se včas nevzpamatovala. Děkuji, Beránku. Marně jsi neumíral… Monika Raszyková, duben 2003