… Víte, je velice těžké, když člověk ještě nikdy Ježíše nezakusil. A tam si myslím, že Boží srdce je někdy opravdu takové bolavé nad námi, nad tím naším společenstvím, nad tou naší církví. Že jsou lidé, kteří se třeba poctivě snaží chodit od dětství do kostela, chodí ke svátostem, snaží se plnit Desatero, čtou Písmo, modlí se a nikdy nezakusili radost z Boha. Jakoby se nikdy nesetkalo jejich srdce se srdcem Ježíšovým. A samozřejmě skrze Ježíšovo srdce proudí Duch svatý, čili také nemohli zažít to, o čem mluví Písmo svaté, zvlášť Nový zákon, o tom jak Duch svatý dává život, jak dává radost, jak dává svobodu, jak se v nás modlí, volá Abba, Otče, to všichni si přejeme… A on to někdo nezakusil. On ani neví, o co má prosit, protože když jste nikdy neochutnali, tak nevíte, o co máte prosit. A to je jeden z velkých problému každé většinové církve, té  nevyjímaje. Že se mnoho našich věřících setkalo s formální vírou, s křesťanským množstvím pravd, zvyků, některých více či méně křesťanských (někdy jsou křesťanské zvyky ještě pomíchány s pohanskými zvyky), s různou praxí, návyky, přikázáními, prostě s křesťanstvím bez Ducha. A křesťanství bez Ducha, to je nonsens (=nesmysl)! To je něco, co v podstatě vůbec  neexistuje!!! Problém je, že my se o to už 2000 let úspěšně či neúspěšně snažíme. A docela se nám to daří. Ono už to totiž není křesťanství, když tam není Duch. Protože kde je Duch Páně, tam je teprve přítomen Ježíš. Kde je Duch Páně, tam se koná Dílo Boží. Tam jsou lidé, kteří skutečně vyznávají Krista a z moci Boží žijí podle zásad evangelia. My bohužel máme tu zkušenost, i když jste už zažili několikrát třeba nějaké osobní probuzení, tak jak to vypadá se sebou nebo se svým společenstvím, nebo se svojí farností, když se Duch  nenápadně vytratí. Jak najednou přijde smutek, někdy taková nábožná vážnost, (to je v tom smyslu „končí sranda, začíná náboženství“), potom se začnou množit formy, začne přibývat předpisů, obřadů, zákazů a příkazů, frází, na všechno potřebujeme mít nějaký návod, jenomže litera zabíjí a Duch dává život.  Vzpomeňme na nazaretskou synagogu, kde Ježíš otevřel úryvek ze 61. Kapitoly Izajáše a říká: „Teď se naplnilo toto Písmo: Hospodin mne pomazal svým Duchem, abych zvěstoval evangelium chudým, abych otevíral oči slepým, abych osvobozoval vězně..“ to všechno, co dělal Ježíš, bylo v moci Ducha, on měl Ducha svatého, ale nechtěl z učedníků mít nějaké ministranty, On nechtěl, aby se jen dívali, jak to dělá a zkoušeli to napodobovat. On jim chtěl předat tu podstatu, a to je Duch svatý, z které se dá jedině dobře a zdravě žít křesťanství. My nikdy nesmíme Ježíšovo učení oddělit od jeho Ducha, který dává život. Ježíšovým učedníkem není jenom ten, kdo něco nastudoval. Bohužel je někdy i v našich seminářích více teologie než praxe. Celá naše civilizace je zatížena důrazem na vzdělání. Ne, že by vzdělání bylo špatné, ale vzdělání bez zkušenosti!? A v křesťanství je to ještě důležitější. Tam je zkušenost úplně základní. Ježíšovým učedníkem je ten, kdo zažil proměnu ducha, proměnu srdce. Vzpomeňme na to, co říká prorok Ezechiel v 36.kapitole, když předpovídá, že nám Bůh dá nové srdce a nového Ducha. Co to znamená?.. Odejmu z Vašeho těla srdce kamenné a dám Vám srdce z masa. Že nám odebere všechno, co dávalo našemu srdci ztvrdnout. A dá nám podíl na svém srdci. Srdci plném lásky a dobroty, pokory a mírnosti. A že nám odejme toho lidského ducha a dá nám Ducha svého. A volá: „Pojďte ke mně!“ Protože my nemůžeme získat Ducha svatého nějakým čarováním. Duch svatý, to není energie, kterou někde načerpám sám. Já musím přijít ke Kristu. Nejdůležitějším okamžikem mého života je, když jsem položil svoji hlavu na Ježíšovo srdce. Jinými slovy, když jsem si Ježíše zvolil za svého Pána, zachránce a za svého přítele. Kdy jsem přijal jeho pozvání být Ježíšovým přítelem. A vstoupil jsem do důvěrného vztahu s ním. To proměňuje život. Tam začíná tryskat Duch svatý. Tam dojde k tomu přeskočení té jiskry mezi námi.   ... Ze zvukového záznamu přepsal Ludvík Šojdr