Jako průvodce na tuto cestu jsem si dovolil zvolit 6 promluv P.Vojtěcha Kodeta, které zazněly v postním období roku 1999 jako příprava na jubilejní rok 2000 - věnovaný Nebeskému Otci. Bohužel se mi nepodařilo s P.Vojtěchem Kodetem spojit a jeho promluvy zde zatím zveřejňuji jaksi "načerno", čímž se mu tímto veřejně omlouvám. Na druhou stranu jsem toho názoru, že milost poznání i dar výjimečné formulace někdy hodně složitých otázek, která Mu byly dány, jsou milostí a darem pro celé Kristovo tělo a pro případné porušení autorských práv jsem připraven se tady na zemi i nahoře v nebi zodpovídat.   Postupně mám v úmyslu zde zveřejnit odkazy na zvukové i textové záznamy z těchto promluv. Případně kratší zvukové "ochutnávky" s ohledem na skutečnost, že nepředpokládám pro až 25 minutové záznamy až tak velkou křesťanskou horlivost.  Mohu-li, ale sám doporučit - najdi si čas na tyto promluvy a především - zařiď se podle jejich doporučení a povzbuzení. Jsou vskutku úžasným návodem jak dospět až do náruče, našeho zpočátku třeba hodně tajemného a neznámého, Nebeského Tatínka.  srpen 2011, Ludvík Šojdr Zvukové záznamy všech šesti promluv naleznete zde.    Zde pouze úvodní promluva:   1. Nase zkusenost s Bohem. Abba Otce - Vojtech Kodet 1999 by ludvik Zde plný text (přepis) úvodní promluvy: Bratři se sestry, v letošních postních katechezích se budeme věnovat třetímu roku přípravy na oslavu Velké jubilea vtělení hlavnímu tématu tohoto roku, kterým je Bůh Otec.    Svatý otec ve svém apoštolském listě o přípravě na jubilejní rok 2000 nám zdůrazňuje, abychom také rozšířili naše duchovní obzory podle míry Nebeského otce a znovu si uvědomili, že celý náš život je putování do Otcova domu. Tak bychom se chtěli připravit na oslavu Velkého jubilea, aby mohla být velikým aktem chvály Boha Otce.  (Bůh a moje otazníky…)    Kdo je to Bůh Otec? Kdo je to pro nás? Pro mne? Jaké mám představy o Bohu? Žiji s Bohem? Zažívám na sobě Boží péči? Je pro mne Bůh otcem? Co to znamená? Jakou mám s Bohem zkušenost? Jak s tímto Bohem žiji? Co o Něm vím? Jsem s ním spokojen? To jsou otázky, na které se alespoň z části pokusíme v našich setkáních odpovědět. Ale především se pokusíme očistit svoje představy, abychom mohli přijmout Ježíšovu zkušenost s Otcem, abychom se jím nechali do vztahu s Otcem uvést. A tak mohli na sobě zažít novou zkušenost s Otcovou péčí, s Jeho starostí o nás, s jeho milosrdenstvím, s jistotou jeho lásky k nám. Abychom se Mu mohli úplně oddat. Nebude to snadné.  (Bůh je jiný…)    Nezapomínejme na to, co jasně vyjádřil již mistr Ekhartd : (pozn.: 1260, Waldenfels u Gothy – 1327, Avignon) byl německý teolog, filosof a dominikán). „Bůh je stále víc než to, co se o Bohu dá říct, vědět a zakoušet.“    Bůh je skutečně jiný než my, jiný než naše představy. Ani naše zkušenost není totožná s Bohem samotným. Ježíš se ve své velekněžské modlitbě k Otci modlil: „Spravedlivý Otče, svět Tě nepoznal, ale já jsem tě poznal.“ (Jan 17,25) A svým současníkům řekl: „Vy jste ho nepoznali“, tedy Otce, „ale já ho znám,“ (Jan 8,55). Můžeme říct, že Otce známe nebo Ho neznáme? Pro nás samotné je velmi nebezpečné, že tzv. „známe“ Boha Otce. Poněvadž my Ho známe od někoho jiného než od Ježíše. Známe Ho zprostředkovaně. Jednak skrze víru svědectví rodičů, kněží, ostatních lidí; jednak skrze vlastní duchovní zkušenosti, anebo životní zkušenosti, dále z různých informací a představ, které jsme si utvořili. Mnoho křesťanů ústy vyznává víru v Boha Otce, tak jak to učí církev, jak to učil Ježíš, ale v jejich srdci a hlavně v jejich životě, vidíme něco úplně jiného.  Pro nás samotné to není snadné si přiznat, že naše zkušenost je jiná, než by měla být. Většinou to vyjde najevo v těžkých chvílích našeho života. Jestli se mi například v těžkých životních okamžicích Bůh jevil jako nepřítomný, lhostejný, necitlivý, pak nám tato naše zkušenost pomůže odkrýt falešný obraz o Bohu, který chováme ve svém vlastním nitru. Častokrát je náš vztah s Bohem poznamenán strachem.  Někdy se podvědomě bojíme, že po nás bude chtít něco těžkého, nebo nám něco vezeme nebo odepře. Na základě těchto okamžiků pravdy můžeme tušit, že se naše zkušenost Boha velmi málo podobá zkušenosti Ježíšově.  (Modlitba, kterou nezvládám…)    Zaposlouchejme se nyní do modlitby Charlese Foucaulda, který žil na přelomu minulého a našeho století (pozn. 1858 – 1916).  Zaposlouchejme se do této modlitby srdcem. Rozeznejme jak nám budou znít tato slova. Dávejme pozor, zda se s tou modlitbou můžeme úplně v srdci ztotožnit. Přidat se k ní. Nebo jestli se v nás něco vzepře, nebo nás něco poděsí. „Můj Otče, odevzdávám se Ti, učiň se mnou, co se Ti zlíbí. Ať se mnou učiníš cokoliv, děkuji Ti za to. Jsem připraven na všechno, všechno přijímám. Nepřeji si nic jiného, než aby se Tvoje vůle vyplnila na mně a na všech tvých tvorech, můj Bože. Odevzdávám svou duši do Tvých rukou. Dávám Ti ji, můj Bože s celou láskou svého srdce, protože Tě miluji a protože je potřebou mé lásky dát se, odevzdat se do Tvých rukou bez míry - s nekonečnou důvěrou, protože Ty jsi můj Otec.“ Je pochopitelné, že mnozí, když slyší tato krásná slova modlitby a skutečně se do ní vžijí, najednou vnitřně, jakoby se v nich něco zarazí. Nejsme zvyklí až na takovou důvěru vůči Bohu. Až tak se Mu odevzdat, že Mu do rukou dáme úplně všechno.  Proč? Protože je naše zkušenost ovlivněna zkušeností jinou.  (Původ mých (špatných) představ o Bohu a (špatných) zkušenost s Ním …)    Podívejme se tedy na to, jak postupně vzniká naše představa o Bohu nebo naše zkušenosti s Bohem. Co je utváří a co je ovlivňuje. To nedůležitější vůbec, co utváří náš vztah s Bohem a postupně formuje naši představu Boha jako takového, co tu naši zkušenost ovlivňuje a zkresluje, je velice prostá skutečnost: Náš vlastní životní příběh. Všechno, to čím jsme v životě prošli. Naše první zkušenosti s Bohem jsou založeny především na zkušenosti s lidskou láskou našich rodičů. Bůh nás miloval už od samého okamžiku našeho početí. Dokonce můžeme na základě biblické zvěsti říct: „ještě dříve, než jsme byli počati v lůně matky, už si nás zamiloval.“ Ale my jsme tuto lásku nevnímali. My jsme vnímali lásku, která se nás dotýkala skrze naši maminku. A posléze skrze otce. A tam začíná první problém. (Jiná Ježíšova zkušenost…)    Ježíšova zkušenost s otcem, ta byla jiná. Byl čistá a jedinečná právě proto, že tuto zkušenost nezkreslil žádný člověk. Ježíš nám v evangeliu představuje Boha jako svého vlastního otce, kterého důvěrně zná. Kterému tak věří, že nikdy nezpochybňuje jeho lásku k sobě a k druhým lidem.  Ježíš se odvolává na otce, jehož vůle je tím nejdůležitějším a nejkrásnějším v jeho životě. Z celého Ježíšova života vidíme, že on nemá s otcem sebemenší negativní zkušenost. To je něco, co je nám na hony vzdáleno.  Celý příběh Ježíšova pozemského života je nakonec zjevením osoby a činnosti otce. Ježíš v tom vztahu otce k sobě zakouší plnost otcovské i mateřské lásky v tom nejčistším a nejduchovnějším slova smyslu. Proto je tak důležité, abychom my tu svoji zkušenost porovnávali se zkušeností Ježíšovou. Abychom Ježíšovo slovo o otci brali vážněji, než to co vypovídá naše srdce. (Můj obraz Boha nepřímo vykreslený mými rodiči…)    Naše zkušenost je podstatně jiná.  Naši tatínkové a naše maminky, i když se sebelíp snažili, tak nám nemohli zprostředkovat tuto čistou lásku. Dávali jenom to, co měli. Lásku poznamenanou lidským sobectvím, lidskou slabostí.  A tím samozřejmě ovlivnili naši první zkušenost s Bohem. Především matka ovlivňuje dítě hned od samotného početí. Ona rozhoduje o životě dítěte. Ona rozhoduje, jestli dítě přijme, anebo odmítne. Buďto ho láskyplně objímá anebo ho dokonce může dát pryč. Ona se na dítě těší, anebo ho jen trpně přivádí na svět. A toto všechno se promítá hluboko do nitra toho nenarozeného človíčka. Podle vztahu matky k dítěti a zvláště před narozením, se utváří v člověku první nevědomá představa Boha, první zkušenost. Uvážíme-li, že dnes většina dětí se rodí jako děti nechtěné, pochopíme, jak těžko se lidé dostávají k lásce Otcově. Posléze vstoupí do života člověka otec. A vztah vlastního otce k dítěti je pro formování vztahu k našemu Nebeskému Otci ten životní vztah nejdůležitější. Ti, kdo měli se svým otcem v dětství negativní zkušenosti, mají s Bohem Otcem zpravidla problematický vztah utvářený pocity strachu a nedůvěry, a často jsou vedeni na jedné straně buď k otrocké poslušnosti, protože mají z Boha strach anebo vzpouře proti Bohu. Velmi negativním způsobem ovlivní představu Boha otec, který v rodině není přítomen. Ať už z jakéhokoliv důvodu, anebo prostě nemá na svoje děti čas. Výsledkem je, že v srdci toho dítěte roste pocit méněcennosti, nepotřebnosti, opuštěnosti, odstrčenosti. Pocit hlubokého neštěstí a smutku, nespokojenosti se životem, až k úplné nenávisti vůči vlastnímu životu.  Která samozřejmě tato nenávist se obrací posléze vůči mně samotnému; ten člověk je většinou agresivní vůči sobě, a pak vůči Bohu. Vztah s Bohem je nesmírně zkreslený a tímto poznamenaný. Tento životní postoj pak ovlivňuje všechna další životní rozhodování. A životní zkušenosti člověka. Omezení v lásce našich rodičů nás mohou zavádět k chybnému prožívání našeho vztahu s Bohem. Jejich citový chlad, nezájem nebo nedostatek lásky nebo dokonce citové vykořisťování mohou být zdrojem našeho strachu z Boha. A z toho vzniká jedna z nejčastějších překážek mezi námi a Bohem. To, co my tak obdivujeme na Ježíšovi, a co nám tolik chybí. A to je skutečná důvěra. Většinou je vztah k Bohu poznamenán podezíravostí a nedůvěrou, která nám nedovolí se Bohu oddat, tak jak jsme to slyšeli v té modlitbě Charlese Foucaulda. Nedovolí nám zakusit jedinečnost Otcovy náruče, ke které jsme pozvání a vyvoleni. (..a slovy blízkých vyrytými do mého srdce…)    Další důležitou skutečností, která vnitřně podmiňuje vznik našeho vztahu s Bohem, vztahu k Otci, jsou všechna slova, která nejbližší lidé kolem nás řekli na naši adresu. A samozřejmě především naši rodiče. Všechna ta slova, kterými nás vymezovali a zasévali tím do našeho srdce neblahou setbu. Ať už to byla slova ponížení, odmítnutí, slova soudu, kritiky, která způsobovala negativní vztah k životu, k nám samotným. To všechno nakonec způsobí, že člověk vnímá Boha jako někoho, kdo ho nepřijímá. (..a přímo vykreslený špatnou představou mých rodičů…)    Třetí takovou podstatnou skutečností, která ovlivňuje vznik naší představy Boha a komplikuje nám vztah s Otcem je víra tradovaná našimi rodiči a sní spojená představa Boha. Tak jako my, každý z nás máme svoji představu, tak také naši rodiče měli a mají představu Boha. Podle toho žili a utvářeli celý svůj život, vztah k okolnímu světu. A tuto představu, aniž si to uvědomovali, tak vtiskávali do nás. Člověk je touto vírou rodičů ovlivněn, ať už je to v dobrém nebo ve zlém to je jedno, ale vždycky je tím nějakým způsobem poznamenán. Je ovlivněn ve svém vnitřním vnímání Boha a přitom tato víra rodičů vůbec nezaručuje, že ten dotyčný najde osobní vztah k Bohu. Dokonce se setkáváme velice často s tím, že právě tato tradovaná víra, kterou, jak říkáme lidově, mnozí zdědili po rodičích, vůbec nevede k tomu, že ti lidé si tuto víru osvojili, a v ní vytrvali. Naopak. Jako dospělí lidé častokrát tuto víru odloží jako něco, co je pro ně nepřijatelné. A mají také svoji představu s Bohem vyřešenou. (neblahý vliv dalších negativních zkušeností…)    Další skutečnost, která ovlivňuje náš vztah k Bohu Otci, jsou všechny negativní zkušenosti našeho života, ať je to s kýmkoliv a s čímkoliv. Ono jich je za život dost. Všechno to bolavé, co člověk prožije, nás v důsledku vnitřně staví do takové neviditelné podoby odporu a nedůvěry vůči Bohu.  V Bohu vidíme původce všech našich problémů. Protože On je ten, který by to mohl vyřešit a nakonec nevyřešil. V důležitých životních otázkách nás nechal na holičkách a my jsme zůstali sami a nikdo se nás nezastal. (Cesta k poznání skutečné Otcovy tváře …)    Chceme-li se vymanit ze všech těchto špatných vlivů na náš život a na utváření naší představy Boha, a našeho vztahu k Němu, je velice důležité jednoho dne předložit Bohu celou svoji minulost. Nebát se odkrýt všechna ta bolavá místa, slova, události, kterými jsme byli poznamenáni. Uvědomit si negativní situace, které ovlivnily naše životní vnímání. Chceme-li se vypořádat s naší minulostí, je třeba odkrýt pravdu. O nás a o všem tom, co jsme v životě prožili.  To není nic snadného. Vyžaduje to velikou odvahu. A je velice dobře, když v takové chvíli máme vedle sebe někoho, kdo nám pomůže se s touto skutečností vyrovnat. Nechceme nikoho soudit, ani naše rodiče, vy starší dobře víte, jak je těžké děti dobře vychovat, jak není snadné do života svých dětí nepřenést nic špatného.  Jak člověk ve vší dobré snaze nezabrání některým deformacím, které by nejraději na svých dětech neviděl. My tady nejsme od toho, abychom někoho soudili, ale abychom věci nazvali pravým jménem, a abychom dokázali očistit svůj vztah s Bohem a svoji zkušenost s Nebeským Otcem. Je třeba všem Těm, kteří negativně ovlivnili náš vztah s Bohem, ze srdce odpustit a smířit se. A poprosit Pána, aby On uzdravil všechny tyto bolavé skutečnosti. (V modlitbě (nejlépe s někým) vše nahlas pojmenovat, vynést na světlo, předložit Otci k uzdravení…)    Někdy je třeba i vůči Bohu vyslovit všechny ty negativní pocity, které v srdci chováme. Poněvadž jsme vyrostli v křesťanském prostředí ve své většině, tak my nejsme zvyklí se s Bohem hádat. Ani nejsme zvyklí říkat Bohu něco neuctivého nebo nepěkného, nebo Pánu Bohu nadávat, nebo Mu říkat slova, která jsou velmi nepěkná, ale pokud jsou v našem vlastním srdci, tak je třeba je vyslovit. Bohu Tím neublížíme. Bůh ví, že jsme tím poznamenáni, a že ta negace, která je v nás a která je nasměrována vůči Bohu nakonec v důsledku nejvíce ničí nás samotné. Bohu skutečně nemůžeme ublížit, když vyjevíme negativní pocity vůči němu, a nám samotným to pomůže, tím jak je vyslovíme, odstoupit od té skutečnosti, a máme jedinečnou šanci, aby to v nás mohlo být uzdraveno. (Připomenout dobré…)    Nebylo by to úplné, kdybychom si při této příležitosti alespoň kratince nezdůraznili, že je třeba nezapomenout na všechny ty, kteří nás opravu měli rádi, kteří k nám měli úctu, a kteří nám pomohli právě svým vztahem k nám otevřít se té zkušenost s Bohem, jakou nám připravuje Ježíš.  Nezapomenout na všechny ty chvíle, kdy nám bylo s Bohem i s lidmi dobře. Ať už to bylo s rodiči s prarodiči, kdy jsme prostě cítili svoji hodnotu. Cítili jsme, že pro někoho máme velikou cenu, že někomu na nás záleží. (Láska druhých nám otevírá dveře k poznání Otce)    Tyto chvíle nám otevíraly dveře k pozná